Navštivte také nový web zaměřený na československé letectví - http://www.cs-letectvi.cz
Skočit na navigaci
Nacházíte se zde: Úvodní stranaAmerická letadlaLockheed Martin P-3 Orion

Lockheed Martin P-3 Orion

Lockheed Martin P-3 Orion
Lockheed P-3 Orion je jedinečný protiponorkový a hlídkový letoun, který je již ve službě přes 35 let, avšak stále nepatří do starého železa. Vznikl zejména jako protiváha sovětským ponorkám ve studené válce. Americká letecká společnost Lockheed Aircraft Corporation vyvinula pro druhou polovinu padesátých let v úzké spolupráci s dopravní společností American Airlines čtyřmotorový turbovrtulový dopravní letoun L.188 Electra. První protyp Electry byl zalétán v prosinci 1957 a v říjnu dalšího roku začaly dodávky dopravcům. Electra byla přijata nadšeně, slibovala velké ekonomické úspěchy.
V září 1959 a březnu 1960 však stihla několik exemplářů Electry série těžkých havárií. Ukázalo se, že konstrukce motorových gondol a křídel je příliš slabá, takže společnost Lockheed musela stahovat stroje z dopravy, modifikovat je a upravovat i letadla na výrobní lince. To vše jí přineslo vážné finanční ztráty a nakonec i citelné omezení zájmu dalších zákazníků. Celkem bylo postaveno a dodáno jen 172 letounů Electra, což zdaleka nebyla ta hodnota, s níž Lockheed původně počítal.

Vznik námořní verze P-3, vývoj

Situace typu však nebyla beznadějná. Civilní zakázky sice stagnovaly, ale vojenské dodávky se rozvíjely úspěšně. V dubnu 1958 se veřejnost dozvěděla, že Lockheed California byl uznán za jednoznačného vítěze souteže amerického námořního letectva na nový hlídkový protiponorkový letoun, který by měl nahradit starší typy Lockheed P2V Neptune. Námořní specifikace vypsalo specifikace na nový hlídkový letoun v srpnu 1957 a jako jednu z podmínek si kladlo, že to musí být stroj, který by přímo navazoval na existující produkční linku, takže by nevyžadoval nákladný vývoj nového základního draku.
Lockheed se souteže účastnil projektem speciálně upravené Electry a tento projekt jako jediný splnil všechny požadované parametry i vlastnosti. Vítězství Lockheeda v soutěži bylo vyhlášeno v dubnu 1958 a již 19. srpna 1958 startoval poprvé vzorový kus, který měl námořnímu letectvu předvést jak budou vypadat pozdější sériové stroje. Byl to třetí prototyp civilní Electry s namontovanými maketami magnetického detektoru, vyčnívajícíimi ze zádi trupu, a maketami rozšířené pumovnice. Šlo tedy jen o létající maketu, ale bylo na ní možné rychle ověřit aerodynamické vlastnosti nových úprav.
V říjnu 1958 podepsalo námořní letectvo zakázku na letouny ověřovací série, která měla nést označení Y/P3V-1. Aby se práce na prvním letounu urychlila, byl upraven jeden drak civilní Electry přímo z výrobní linky, vybavený potřebným zařízením a 25. listopadu 1959 zalétaný již s novým označením YP-3A. První stroj ověřovací série se vznesl 15. dubna 1961. Mezitím dostaly tyto stroje bojové jméno Orion. Později následovaly další verze P-3B a P-3C a sériová výroba byla zastavena v dubnu 1990.

Změny v konstrukci

Ve vnějších tvarech se Oriony od civilní Electry liší poněkud kratší přední částí trupu, asi o 2,1 m. Prostorný trup usnadnil umístění potřebného zařízení, nezbytného pro hlídkové lety a vyhledávacími radiolokačními soupravami. Spodní část trupu před křídlem je mírně vystouplá, aby se pumy a hlubinné nálože, umístěné pod palubou trupového prostoru vešly do obrysu trupu. A konečně na zádi trupu vyčnívá "kladélko" magnetického detektoru MAD (Magnetic Anomaly Detection). Konstrukce křídel zůstala téměř nezměněna, ovšem až na nutné závěsníky bojového základu, které civilní Electry neměly. 4tyři turbovrtulové motory Allison T566-A-10W jsou instalovány podobně jako jejich civilní protějšky Allison 501 D-15. Oba typy motorů mají výkonnost 4 050 k, vojenské však mohou krátkodobě s využitím vstřikování vody a alkoholu zvyšovat výkonnost na 4500 k.
Při dlouhodobých hlídkových letech v nižších a středních výškách může Orion s výhodou využívat možnosti zastavit dva motory (obvykle vnější) a značně ekonomicky křižovat po řadu hodin nad určeným prostorem. Cestovní rychlost se přitom sníží až na 275 km/h. Typický hlídkový let probíhá tak, že stroj odlétne z pobřežní základny asi 1600 km hluboko nad moře a tam v určeném sektoru křižuje osm hodin. Dvanáctičlenná posádka pracuje na směny, přičemž se velmi dobře uplatňují prostorné a pohodlné přetlakové kabiny původně dopravního letounu. Letové vlastnosti jsou velmi dobré, stroj například dokáže opsat 180° zatáčku při poloměru otáčení 540 m za dvacet vteřin. Je to velmi dobrá charakteristika pro stroj, jehož "živobytím" je především neustálé křižování a otáčení.
Vnitřní prostory trupu měří 85 m3, pojmou značné zásoby zvukových bójí, či jiných značkovacích prostředků, hlubinných náloží atd. Je-li prostor kabiny uvolněn, může být použit pro transport padesáti vojáků a 1830 kg dalšího nákaldu. S letadly se dodávala také stavebnice, která umožňovala upravit kabinu luxusněji pro přepravu význačných osob, vyšších velitelů atd. oriony mají značnou vytrvalost. Se standardní zásobou paliva přeletěl jeden P-3A v červnu 1936 bez zastávky ze základny van Nuys v Kalifornii do Paříže; vzdálenost 10 010 km překonal za 14 hodin 17 minut, tedy průmernou rychlostí 701 km/h.

Verze

P-3A byla základní verzí sériově vyráběnou od roku 1962. První stroje měly rozmanité vybavení i výzbroj. Vybavení zahrnovalo sonar (Jezebel, Julie), identifikátor přátelských/nepřátelských plavidel (IFF), detektor magnetických anomálií a silný světlomet. Pozdější stroje byly vyráběny pod označením Deltic P-3A se zdokonaleným acitlivějším radiolokačním a magnetickým systémem. Na tento standard byly postupně modifikovány i starší stroje. Posádka se obvykle skládala ze z tří pilotů, dvou palubních inženýrů, radio operátora, elektronického technika, čtyř operátorů senzorů, taktického koordinátora, a navigátora.
P-3B byla zdokonalená varinata, jejíž odávky začaly v roce 1968 a nové stroje postupně nahrazovaly starší P-3A. Měla nové motory s velmi ekonomickým chodem a novější radiolokační a magnetické detektory.
P-3C je současnou prvosledovou verzí letounu P-3 Orion; první P-3C vstoupil do služby v roce 1969. Lockheed P-3C je vybaven modernizovaným radarem, elektronickým sledovacím systémem (EMS). Mnoho P-3C bylo vybaveno také infračerveným sledovacím systémem (IRDS), který dovoluje vyhledávat a sledovat cíle i za zhoršeného počasí. Nicméně hlavní zdokonalení letounů P-3C spočívá v užití číslicového počítače Univac CP-901, kterývyhodnocuje a dále zpracovává získaná data.
V roce 1975 podstoupila většina letounů P-3C amerického námořnictva "omlazovací kůru" Update I, která zlepšila navigační systémy, rozšířila paměť palubního počítače a během které byly letouny vybaveny novou avionikou. Update II z roku 1976 přinesla nový ifračervený detekční systém, procesor pro akustické bóje UYS-1, systém pro měření magnetických anomálií (MAD) a možnost použití řízených raket AGM-84 Harpoon. Letouny P-3C Update III, dodávané od roku 1984, jsou vybaveny pokročilým protiponorkovým systémem založeným na akustickém procesoru IBM Proteus AN/UYS-1. Prozatím poslední modernizací je Update IV, jejíž hlavní inovací je radar Raytheon AN/APS-137(V).
EP-3 slouží pro elektronický průzkum. Je vybaven specializovanou elektronikou a radarovými systémy. Existuje více podvariant, například EP-3A, EP-3B “Batrack”, EP-3E ARIES/EP-3E “Deepwell” a EP-3E ARIES II.

Uživatelé

Argentina: Argentinské námořní letectvo (Comando de la Aviación Naval) provozuje šest letounů P-3B zakoupených od US NAVY. Patří do stavu jednotky 6. Squadrona Aeronaval na základně Almirante Zar.
Austrálie v listopadu 1964 objednala 10 letounů P-3B, jako náhradu za zastaralé P-2 Neptune. První z nich byl dodán 10. ledna 1969. V letech 1978-1979 podstoupilo 10 P-3B modernizační program Update II a zanedlouho Austrálie objednala dalších 10 nových P-3W, které odpovídají verzi P-3C Update II. V roce 1995 podepsala smlouvu na modernizaci 18 Orinů do verze AP-3C, která mimo jiné zahrnuje přehledový radiolokátor Elta Electronics EL/M-2022(V)3 a výmetnice klamných infračervených cílů FLIR Systems Star SAFIRE IIr. Již bylo dodáno prvních šest strojů.
Brazílie je vedle Argentiny další uživatel letounů P-3 z Jižní Ameriky. Celkem 12 letounů P-3A, zakoupených od US NAVY slouží zejména k hlídkové činnnosti nad odlehlými oblastmi stejně jako k hlídkování nad pobřežím. Společně s firmou EADS CASA se připravuje modernizace devíti z nich, během které mají být letouny mimo jiné vybaveny tzv. skleněným kokpitem.
Chile: Chilské námořní letectvo (Comandancia de la Aviacion Naval de Chile) provozuje celkem 8 letounů P-3A, z nichž 7 bylo zakoupeno od US NAVY a 1 od Španělska.
Írán obdržel ještě před islámskou revolucí šest Orionů ve verzi F, která je shodná s C Update II. Ty jsou ve stavu 92. squadrony na letišti Bandar Abbas
Japonsko patří k největším uživatelům tohoto letadla. Všechny japonské Oriony pocházejí z licenční výroby od firmy Kawasaki. Japonské námořnictvo (Japan Maritime selft defence force) provozuje celkem 101 strojů P-3C (z toho 69 P-3C-II, 30 P-3C-III a 2 P-3C-III+), 3 EP-3C, 1 UP-3C a 2 UP-3D. Zvažuje se modernitace cca poloviny letounů P-3C do standardu P-3C-III+.
Jižní Korea je prozatím posledním státem, který objednal nové Oriony. Stalo se tak 15. prosince 1990, když objednala 8 P-3C vybavených motory Allison 501-M80C (někdy jsou tyto stroje značeny P-3D). První stroj, vyrobený v závodě Marietta, byl dodán 3. října 1995.
Kanada patří k nejstarším uživatelům Orionu. Provozuje celkem 18 upravených letounů P-3C, značených v kanadském letectvu CP-140 Aurora, u pěti squadron. Jejich drak vychází z letounů P-3C, ale avionika je obdobná jako u letounů S-3 Viking. Dále také kanadské letectvo provozuje trojici strojů CP-140A Arcturus, které nemají protiponorkové vybavení a slouží k výcviku, dohledu nad rybolovem a sledují pohyby ledovců.
Mexiko v roce 2002 získalo Mexiko 5 olétaných P-3B Orion z USA. Tři z nich jsou v provozu, další dva se užívají jako zdroj náhradních dílů.
Nizozemí: Nizozemské Marineluchtvaartdienst (námořní letectvo) disponuje 10 letouny, z původně 13 dodaných, neboť 3 byly prodány. Působí ze základen Valkenburg u 320. sqn. Počítá se s nimi nejméně do roku 2015, proto má sedm z nich projít modernizací CUP, během které mají stroje dostat moderní senzory, nový zbraňový a řídící systém, FLIR kameru, dokonalejší radioelektronické vybavení a radar i nový počítač pro vyhodnocování akustických signálů. Z ekonomických důvodů se nepočítá s modernizací kokpitu. V roce 2003 byly vyřazeny celkem 3 letouny P-3CII.5 a nabídnuty k prodeji.
Norsko nejdříve zakoupilo sedm letounů P-3B a později šest dalších P-3C-III. Čtyři "béčka" byla prodána Španělsku a zbylá dvě byla modernizována do standardu P-3N. Šestice P-3C-III je stále provozována v původní konfiguraci.
Nový Zéland má ve stavu svého letectva 6 P-3K, které náleží do stavu 5. squadrony na základně RNZAF Base Auckland Whenuapai Air Base. Verze P-3K je víceméně P-3C modernizovaná podle požadavků nizozemského letectva. V nedávné době se plánovala další modernizace senzorů, ale z důvodu nedostatku financí byla odložena.
Pákistán: Letectvo pákistánským námořních sil (Pakistan Naval Aviation - PNA) s velením v Karáčí disponuje třemi letouny P-3C Update II. Pákistánci údajně projevili zájem o nákup dalších Orionů, ale v důsledku jaderných testů, které dříve provedli, USA tento obchod nepovolily.
Portugalsko koupilo od Austrálie šest olétaných P-3B.
Řecko také provozuje Oriony, které dříve sloužily u US NAVY. Konkrétně se jedná o 4 P-3A a 6 P-3B.
Španělsko také provozuje "olétané" Oriony. V roce 1964 zakoupilo 3 P-3A od US NAVY a v roce 1987 dalších 5 P-3B, tentokrát v Norsku. Jeden stroj verze A byl prodán do Chile a na zbývajících sedmi proběhla modernizace, během které byl modifikován radar a sonar a byl přidán infračervený detekční systém.
Thajsko: Nad mořem obklopujícícm Thajsko hlídkuje celkem 5 Orionů letectva zhajského královského námořnictva (Royal Thai Naval Air Division). Konkrétně se jedná o 2 letouny P-3T, 1 VP-3T a 2 P-3A, všechny zakoupené od US NAVY.
USA: Během roku 1962 začalo přezbrojování prvních dvou perutí hlídkového letectva z Neptunů na sériové P-3A Orion. Byly to perutě VP-8 a VP-44, z nichž první dostala plný plánovaný stav 13 Orionů již koncem roku. Postupně tak bylo vyzbrojeno osm hlídkových perutí. V současné době Oriony slouží u 27 letek, které operují z pozemních základen. Celkem se jedná o cca 220 letadel. Jejich počet se má ale v rámci celkového snižování stavu ozbrojených sil redukován. Plánuje se, že letouny P-3C by měly ve výzbroji vydržet do roku 2015.

Technický popis

Lockheed P-3 Orion je čtyřmotorový samonosný dolnokřídlý jednoplošník s třínohým zatahovacím podvozkem určený k protiponorkovému boji a dlouhodobému hlídkování nad mořem.
Trup skořepinové konstrukce o vnějším průměru 3,45 m je bezpečný při poruše jednotlivých konstrukčních částí. Delý užitečný prostor trupu, kde pracuje posádka, je přelakový. Pracovní prostor, upravený jako laboratoř pro pět osob, pojme celkem 2 500 kg elektronického, zvukového a magnetického detekčního zařízení, které vyhodnocuje údaje získané vnějšími anténami a detektory. Vstupní dveřě jsou na levém boku za křídly.
Trup měl poloskořepinovou konstrukci s potahem z duralového plechu. Přední část trupu se skládal ze dvou dílů, horního a dolního, zadní část byla v celku. Kostru trupu tvořily podélníky a přepážky oválného tvaru. Požární stěna byl vyrobena z jednoho kusu nerezavějící oceli.
Křídla mají lichoběžníkový půdorys. Konstrukce řešená podle zásady "bezpečná při poruše", tvoří skořepinovou skříň ze spodního a horního potahu, které jsou vyfrézovány včetně výztužných profilů ze silných bloků lehké slitiny. Na odtokové hraně se nacházejí vztlakové klapky systému Lockheed-Fowler. Vzepětí křídla je 6°, úhel nastavení u trupu 3°, na koncích 30´ Profil nosné plochy u trupu je upravený NACA 0014, na koncích NACA 0012 Křidélka mají hydraulické posilovače řízení. Odmrazování náběžné hrany je tepelné, pomocí vzduchu dmychaného od motorů.
Ocasní plochy klasické konstrukce mají vodorovné plochy o mírném vzepětí, svislá plocha je protažena do trupu dlouhým kýlem. Kormidla jsou vybavena hydraulickými posilovači řízení. Odmrazování náběžných hran ocasních ploch se děje elektricky.
Přistávací zařízení tvoří podvozek příďového typu se všemi koly dvojitými. Zatahuje se hydraulicky do motorových gondol a do přídě trupu. Tlumiče olejopneumatické, brzdy hydraulické.
Pohonnou jednotku tvoří čtyři motory Allison T56-A-10W, které jsou uloženy v gondolách na horní straně křídel. Motory mají čtrnáctistupňový axiální kompresor, šest spalovacích komor a čtyřstupňovou turbínu. Reduktorová jednotka je nesena na prodlouženém hřídeli před motorem. Redukční poměr je 13,54 :1. Celý motor má délku 3 734 mm a váží 840 kg. Maximální výkonnost se vstřikem vody a alkoholu činí 4500 ekvivalentních koní při 13 820 ot/min, normální výkonnost je 3 730 koní při spotřebě 0,246 kg na koně a hodinu. vrtule jsou čtyřlisté automatické Hamilton Standard 54H60 o průměru 4,11 m. Palivo JP-4 nebo JP-5 se čerpá především do vnitřních prostor celého křídla. Celková kapacita integrálních nádrží je 34 826 litrů.
Výzbroj tvoří zbraně o hmotnosi až 8 700 kg. Letoun má vnitřní pumovnici a pod každou polovinou křídla čtyři závěsníky pro další zbraně včetně raketových střel. Pravý závěsník je standardně využíván pro reflektor. Výzbroj může být tvořena kombinací min Mk 52/55/56, hloubkových pum Mk 54/101, klasických pum řad Mk 82/83, systémy protiraketové obrany Mk 36/38/40, torpédy Mk 46/50 a hloubkovými jadernými pumami B57. Z řízených střel lze jmenovat protiletadlové AIM-9L/M určené k obraně před nepřátelskými letadly, řízené protilodní střely AGM-84A Harpoon, protizemní AGM-65 Maverick a také moderní střely s plochou dráhou letu SLAM-ER (Standoff Land Attack Missile-Expanded Response), které mají dolet až 270 km. Střela SLAM-ER vykazuje nejmenší pravděpodobnou kruhovou odchylku ze všech protizemních střel, které má americké vojenské námořnictvo v současné době ve výzbroji a současně je i první zbraní, schopnou přeprogramovat svůj cíl během letu s využitím dat od družicového navigačního systému GPS a obrazu z infračervené naváděcí soustavy.
Systémy: Tlakový rozdíl přetlakové části trupu je 0,38 kg/cm2. Hydraulický systém pro ovládání kormidel, vztalkových klapek, podvozku, brzd a pumovnicových dveří má pracovní tlak 210 kg/m2. Pneumatický systém pro odhazování protiponrokových zbraní má tlak 210 a 85 kg/cm2. Tři elektrické generátory 60 kVA dávají proud 120/208 V.

Bojové nasazení

Kubánská krize 1962: Už během prvního týdne, kdy byly letouny P-3V1 Orion zařazeny k US NAVY a celý svět se vznášel na pokraji nukleární války, pomáhaly Oriony s vzdušnou blokádou Kuby.
Válka ve Vietnamu: Poprvé byly oriony do bojové akce nasazeny během konfliktu ve Vietnamu. V únoru 1965 uskutečnily první operační lety nad Vietnamem a okolním mořem letouny P-3A jednotky VP-9.
Desert Storm: V rámci bojů v Perském zálivu absolvovaly americké P-3 Orion 12 000 letových hodin při 1 200 vzletech. Oriony tak byly nejdůležitějšími hlídkovými stroji v této operaci. Ve vzduchu byl vždy nejméně jeden stroj. Během této operace US NAVY použila také netradiční akustické senzory a radary typu ISAR (radar s elektronickým vytvářením obrazu cíle z několika navazujících měření).
Írácká svoboda 2003: Letouny P-3 Orion byly zejména ze začátku často využívány díky svému velkému doletu i ke sledování pozemní bojiště a získané informace předávat pozemním vojskům, zejména námořní pěchotě.
Další nasazení: Přestože Orion byl vyvinut jako protiponorkový letoun, byl mnohokrát použit při mírových misích OSN. Jmenujme např. občanskou válku v Libérii, kdy hlídkovalo několik P-3 Orion US Navy nad americkou ambasádou v hlavním městě Monrovii. Dále v somálském městě Mogadisho hlídkovalo několik Orionů také při občanské válce. A ve Rwandě napomáhaly Oriony sledovat velké skupiny uprchlíků. Americké, kanadské, nizozemské a norské letouny P-3 také denně ve jménu OSN hlídkují nad světovým oceánem.

Takticko-technické údaje

Verze: P-3B: P-3C:
Určení: Protiponorkový a hlídkový námořní letoun
Pohon: 4 × Allison T56-A-14 (4900 k)
Rozpětí: 30,37 m 30,37 m
Délka: 35,61 m 35,61 m
Výška: 10,27 m 10,27 m
Plocha křídel: 120,77 m2 120,77 m2
Prázdná váha: 27 216 kg 27 890 kg
Max. užitečné zatížení: 6 804 kg 9 072 kg
Maximální vzletová váha: 60 780 kg 64 410 kg
Vnitřní palivo: 76 650 kg 34 800 l
Maximální rychlost: 766 km/h 761 km/h
Cestovní rychlost: 639 km/h 608 km/h
Rychlost během hlídky: 371 km/h 381 km/h
Dostup: 8 625 m 8 625 m
Dolet: 4 075 km 3 835 km
Max. výdrž: 17 h (2 motory) 16 h (2 motory)

Související články

  • Nenalezeny žádné související články.

Další literatura

  • Minigraph Vol.11 - Lockheed P-3 Orion variants, Aerofax
  • L+K, 20, 21/1981

Info o článku

Autor: Pavel Soukup
Datum: 16.11.2004
Vytisknout článek
Lockheed Martin (USA)
Lockheed Martin (USA)

Fotogalerie

Obr. 1 - P-3C Orion (Obrázek .jpg, 30kB)
  • Obr. 1 - P-3C Orion
Obr. 2 - Argentinský P-3 (Obrázek .jpg, 13kB)
  • Obr. 2 - Argentinský P-3
Obr. 3 - Japonský P-3 (Obrázek .jpg, 15kB)
  • Obr. 3 - Japonský P-3
Obr. 4 - Budoucí výzbroj Orionů - raketa SLAM-ER (Obrázek .jpg, 7kB)
  • Obr. 4 - Budoucí výzbroj Orionů - raketa SLAM-ER
Obr. 5 - Australský P-3 (Obrázek .jpg, 41kB)
  • Obr. 5 - Australský P-3
Obr. 6 - P-3 Nového Zélandu (Obrázek .jpg, 25kB)
  • Obr. 6 - P-3 Nového Zélandu
Obr. 7 - Norský P-3 (Obrázek .jpg, 31kB)
  • Obr. 7 - Norský P-3
Obr. 8 - Torpédo Mk.46 (Obrázek .jpg, 21kB)
  • Obr. 8 - Torpédo Mk.46
Obr. 9 - Nizozemský P-3 (Obrázek .jpg, 26kB)
  • Obr. 9 - Nizozemský P-3
Obr. 10 - Portugalský P-3 (Obrázek .jpg, 36kB)
  • Obr. 10 - Portugalský P-3

Letectvi.wz.cz: Pavel Soukup 2002-2007 [ISSN 1801-4070]

Navigace