Navštivte také nový web zaměřený na československé letectví - http://www.cs-letectvi.cz
Skočit na navigaci
Nacházíte se zde: Úvodní stranaAmerická letadlaBell 47 Sioux

Bell 47 Sioux

Bell 47 Sioux
Jeden z prvních vrtulníků firmy Bell, Bell 47, nemůže být zapomenut zejména díky seriálu M.A.S.H. z období korejské války. Právě na tomto bojišti potvrdily vrtulníky svou nepostradatelnost v roli dopravního, sanitního a pozorovacího prostředku. V Koreji byly také ověřeny taktické možnosti vrtulníků a začala tak éra masového využití vrtulníků v civilní i vojenské oblasti. Bell 47 byl také první "telehelikoptérou", která přenášela televizní signály.

Historie

Prvním vrtulníkem slavné firmy Bell byl Bell Model 30 z roku 1943. Byl také zkoušen armádou a dostal vojenské označení XR-12. Tímto typem si Bell ověřil letové vlastnosti a možnost využití vrtulníků. Koncem roku 1945 na Bell 30 navázal nový Bell 47A, využívající zkušeností svého předchůdce, ale doplňující jej atraktivnějším vzhledem, vhodným pro civilní využití.
Již 8. března 1946 získal vrtulník Bell 47B první americké osvědčení o letové způsobilosti, vydané úřdem CAA pod číslem NC-1H. Tak se z typu 47B stal první americká civilní vrtulník, dodávaný od prosince 1946 prvním zákazníkům. Zájem o něj projevilo také armádní letectvo, které odebralo 18 kusů ověřovací série YH-13 a námořní letectvo, jež jej označilo HTL-1 a dostalo 10 kusů. V zimě 1946/1947 prošly armádní vrtulníky úspěšnými zimními zkouškami na Aljašce.

Bell 47B

Bell 47B se dodával ve dvou variantách. Základní B měla dvoumístnou kabinu se sedadly vedle sebe a s automobilovým typem zakrytí. Verze B-3 měla otevřený pilotní prostor, opatřený jen mírně vypouklým čelním krytem. Obchodní úspěch vrtulníků řady 47B byl značný, uvážíme-li, že to byl vlastně průkopnický krok na poli civilního využití tohoto tehdy zcela nového dopravního prostředku. Již v roce 1947 působily vrtulníky Bell 47B nejen v USA, ale také v Kanadě, Argentině, ve Švédsku a v Británii. na třicet strojů, převážně modelů 47B-3, pracovalo již v zemědělství s postřikovými ráhny a nádržemi na chemikálie po obou bocích trupu. Nádrže pojaly 182 kg chemikálií, postřikový pás měl šířku od 12 do 27 m.
Bell 47B byl významný tím, že otevřel vrtulníkům cestu k civilnímu nasazení. Změnil také pronikavě dosavadní dosti staromódní názory amerického dohlédacího úřadu CAA (Civil Aeronautics Administration), který již v roce 1947 povolil těmto vrtulníkům přelétávat města po 300 m a létat na krátkých vzdálenostech i v noci.

Bell 47D

Koncem roku 1947 zavedla továrna Bell do výroby nový model 47D s velkým zdokonalením - celý prostor posádky byl uzavřen "bublinou" z průhledného materiálu, čímž vrtulník sice dostal nezvyklý "pulcovitý" tvar, ale zato výhled osádky na všechny strany byl vynikající. Od roku 1949 byly pak zahájeny dodávky třímístné verze bell 47D-1, jejíž příhradový trup včetně motorového prostoru zůstal nekrytý. Vojenské označení Bella 47D znělo H-13B v armádních a HTL-2 v námořních službách.
Verzí D vyspěly vrtulníky řady 47 k velkosériové produkci, která dala zatím přes 3 000 vojenských a civilních strojů všech (i pozdějších) variant. Všechny mají společný znak, který se stal charakteristickým pro Bellovu koncepci vrtulníku: stabilizační tyče se závažími na koncích, rotující pod vlastním nosným rotorem a stabilizující jej. Až do verze D včetně byly vrtulníky řady 47 poháněny vertikálně uloženým plochým šestiválcem Franklin 6V4-178-B32 o 178 koních, opatřeným nuceným větrákovým chlazením. Jakmile se však počet sedadel zvýšil na tři a začínaly narůstat výkony na vrtulník této třídy, bylo nutno uvažovat o výkonnější motorové jednotce.

Bell 47 G

Výkonnější motor byl instalován v roce 1953 do typu Bell 47G a stal se jí motor Franklin 6V4-200-C32 o 200 koních. v té době si již lehký třímístný vrtulník vydobyl pevné postavení v civilním i vojenském letectví a proto se nejen v mateřské továrně ve Forth Worth, ale i v licenčních výrobnách v Itálii (Agusta) a v Japonsku (Kawasaki) rozjela úctyhodná sériová produkce, převážně pro ozbrojené síly všech složek.
Americké voejenské letectvo dostávalo Belly 47G jako H-13G, armádní letectvo po ně mělo jméno Sioux; námořní označení HTL-6. Motory Franklin postupně přestávaly vyhovovat, když se od vrtulníků požadoval větší dostup. Proto byl u verze Bell 47G-2 Trooper zaveden motor Lycoming VO-435, jehož výkonnost byla snížena z původních 225 na 200 koní, čímž se jednak zaručila výškovost 1 525 m, jednak podstatně zvýšila životnost motoru. Vrtulníky 47G-2 a jejich civilní protějšky H-13H dostávaly zprvu podle přání zákazníka a později standardně celokovové rotorové listy. Vojenské označení se později změnilo na OH-13H u průzkumných a TH-13H u cvičných vrtulníků; cvičné stroje u námořnictva se nazývaly TH-13M. V létě 159 vzlétl první Bell 47G-3 s motorem Franklin 6VS-35-A o 225 k, vybavený kompresorem. Byl stavěn také ve větší sérii od roku 1960. Navázal na něj Bell 47G-3B-1 s motorem Lycoming TVO-435-A1A o 260 k. Tento motor byl vybaven turbokompresorem, což značně zlepšilo výškové výkony a vlastnosti. Pro starší stroje řady G byly vypracovány stavebnicové soupravy, jimiž bylo možno doplnit jejich motorovou jednotku na standard typu 47G-3B-1. Poslední verze G-3B-1 dostaly motory TVO-435-B1A o 270 k a vyráběly se sériově v Itálii u firmy Agusta a v Británii u firmy Westland. Vojenské označení verze B-3B-1 je OH-13S. Řada 47G vyvrcholila verzí 47G-4 s motorem Lycoming VO-540 s výkonností sníženou z 305 na 260 k a hydraulickými servomotory vřazenými do ovládání nosného rotoru. Všechny stroje řady G si zachovaly standardní vzezření a kulovitou průhlednou kabinu s nekrytým příhradovým trupem. Mezi jednotlivými verzemi byly ovšem větší či menší rozdíly v rozměru rotorů a ocasních vrtulí, délce trupu a ve vybavení. Vojenské vrtulníky se využívaly pro průzkum, bitevní účely (otřelování kulomety nebo raketovými střelami), pro sanitní službu ve frontovém pásmu aj. Zemědělské G-4 nesou až patnáctimetrová postřiková ráhna.
Jednotnou tvarovou linii řady G porušila hned první nová varianta Bell 47G-1 Ranger v roce 1954. Měla úplně zakrytou kabinu pro čtyři osoby, s velkým čelním krytem z jednoho kusu průhledné hmoty. Vpředu seděl pilot a za ním na průběžné lavici vedle sebe tři cestující. Trup za kabinou byl vyroben jako celokovová skořepina. Tím vznikl zcela nový vrtulník, který vnějšími tvary ničím nepřipomínal typy G, a proto bylo jeho označení změněno na Bell 47J Ranger. Dodávky začaly v roce 1956. První série Bell 47J-1 měla motory Lycoming VO-435-A1B o 220 k (z původních 305 k). Další varianta J-2A měla hydraulické servomotory. Vojenské označení verzí J je UH-13J pro USAF, HH-13Q pro US Coast Guard a UH-13P pro US NAVY (původně HUL-1 a HTL-7). Jeden H-13J byl svého času osobním strojem prezidenta Elsenhowera. Zvláštní obměnou Bell 47J byl 47K upravený pro speciální výcvik létání podle přístrojů, zavedený v americkém námořním letectvu; to jej užívalo jako TH-13N.

Bell 47J

Nový 47J se zakrytou kabinou a skořepinovým trupem nebyl jediný svého druhu v rodině vrtulníků Bell 47. Rovněž v roce 1954 byl uveden na trh Bell 47H-1 Bellairus, označovaný jako provedení "de luxe" typu 47G. To znamená, že to byl třímístný stroj s motorem Franklin 6V4-200-C32AB o 200 k, avšak "oděný" do atraktivního pláště; model 47H-1 byl skutečně určen výhradně pro civilní potřebu. Měl také hydraulické servomotory v řízení nosného rotoru.

Experimentální verze

Z různých experimentálních verzí rodiny 47 můžeme uvést ještě například XH-13F neboli Bell 201, což byla obdoba armádních H-13G, avšak s turbohřídelovým motorem Tuboméca T51-T-3 Artouste, vyráběným v licenci u firmy Continental. Poslední modelem je Bell 204 Sioux Scout z roku 1963, který sice využíval základní agregáty vrtulníků řady 47G a motoru TVO-435, ale měl zcela nový trup se dvěma sedadly za sebou a dálkově ovládaný kulomet pod přídí trupu. Účelem konstrukce této verze byl zmenšit čelní plochu vrtulníku a zdokonalit palebné možnosti při přepadových akcích. Pro odlehčení poměrně značně zatíženého rotoru jsou použita dvě pevná křídla na bocích trupu. I u tohoto typu zůstal charakteristický saňový podvozek, avšak nebyl použita obvyklá sklopná pojížděcí kolečka: Sioux Scout zůstal jen v prototypu.

Takticko-technické údaje

Bell Rozměry Hmotnosti Motor Výkony
ø rotoru (m) délka trupu (m) prázdná (kg) vzletová (kg) výrobce a typ výkon (k) max. rychlo. (km/h) cest. rychlo. (km/h) Dostup dolet (km)
statický dynamický
s vlivem
země (m)
bez vlivu
země (m)
47D 10,72 8,33 673 947 Franklin
6V4-178-B32
178 147 136 1 650 - 3 510 340
47G 10,72 8,33 651 1067 Franklin
6V4-200-C32
200 128 112 1 078 - 3 815 341
47G-3B-1
Trooper
11,32 9,62 814 1 338 Lycoming
TVO-435-B1A
270 169 138 4 910 3 230 5 245 439
G-4 11,32 9,62 806 1 338 Lycoming
VO-540-B1B
260 169 135 2 345 1 190 3 415 475
47H-1
Bellairus
10,72 8,33 681 1 067 Lycoming
VO-435
240 161 142 1 310 - 3 660 339
47J-2A
Ranger
11,33 9,87 833 1 338 Lycoming
VO-540-B1B
260 169 146 2 560 945 3 350 413

Související články

  • Nenalezeny žádné související odkazy

Další literatura

  • Bell 47G-2 - F-40 ed. Vol.18, Flugzeug (Kat. číslo 18)
  • Aircraft Mini Series No.6 - Sioux Helicopters, Squadron Signal (Kat. číslo 1606)
  • APKR 47

Info o článku

Autor: Pavel Soukup
Datum: 2.12.2003
Vytisknout článek
Bell (USA)
Bell (USA)

Fotogalerie

Obr. 1 - Bell 30 (Obrázek .jpg, 55kB)
  • Obr. 1 - Bell 30
Obr. 3 - Bell YH-13 (Obrázek .jpg, 35kB)
  • Obr. 3 - Bell YH-13
Obr. 4 - Bell 47B-3 (Obrázek .jpg, 40kB)
  • Obr. 4 - Bell 47B-3
Obr. 5 - Bell 47B (Obrázek .jpg, 33kB)
  • Obr. 5 - Bell 47B
Obr. 6 - Bell 47D-1 (Obrázek .jpg, 30kB)
  • Obr. 6 - Bell 47D-1
Obr. 7 - Bell 47D-1 užívaný U.S. Coast Guard (Obrázek .jpg, 26kB)
  • Obr. 7 - Bell 47D-1 užívaný U.S. Coast Guard
Obr. 8 - Bell 47G (Obrázek .jpg, 9kB)
  • Obr. 8 - Bell 47G
Obr. 9 - Přístrojový panel Bell 47G (Obrázek .jpg, 7kB)
  • Obr. 9 - Přístrojový panel Bell 47G
Obr. 10 - Bell 47H-1 (Obrázek .jpg, 35kB)
  • Obr. 10 - Bell 47H-1
Obr. 11 - Bell 47J (Obrázek .jpg, 35kB)
  • Obr. 11 - Bell 47J

Letectvi.wz.cz: Pavel Soukup 2002-2007 [ISSN 1801-4070]

Navigace