Navštivte také nový web zaměřený na československé letectví - http://www.cs-letectvi.cz
Skočit na navigaci
Nacházíte se zde: Úvodní stranaRuská letadlaAntonov An-12 Cub

Antonov An-12 Cub

Antonov An-12 Cub
V sovětském letectvu si po řadu let získal téměř monopol na konstrukci těžkých vojenských dopravních letounů Oleg Konstatinovič Antonov. Po úspěšném An-8 z roku 1952 následovala dvojice těžších strojů - An-10 pro použití v civilní dopravě a An-12 pro vojenské účely s typickou „bombardovací“ zasklenou přídí objemného trupu, který měl zalomený obrys, aby vznikla mohutná nájezdová vrata pro vjezd vozidel a tanků do kabiny.

Vznik

Jak už bylo výše napsáno, Antonov An-12 vznikl jako nástupce úspěšného dvoumotorového stroje Antonov An-8, který sloužil pro vojenskou i civilní dopravu. Další vývoj těžkých dopravních letadel se proto rozvětvil do dvou směrů. První zastupoval známý čtyřmotorový letoun An-10 Ukrajina a druhý jeho nákladní bratr An-12. První prototyp „dvanáctky“ poprvé vzlétl v březnu 1957 a sériová výroba začala o rok později. Zavedení tohoto typu znamenalo značnou vzpruhu pro sovětskou civilní i vojenskou dopravu. Měl nejen vysokou přepravní kapacitu, ale i vysokou rychlost, velký dolet a co víc – schopnost operovat na letištích s travnatým povrchem a podle potřeby na vysloveně polních letištích nevelkých rozměrů. Díky tomu mohla být zavedena pravidelná letecká doprava i do odlehlejších míst Sovětského svazu bez dopravní infrastruktury.

Nákladové prostory

Nákladní vrata v prosazené části trupu umožňují vjezd do vlastního nákladního prostoru o rozměrech 3,5 × 2,6 × 13,5 m, jehož podlaha je vyztužena, aby snesla zatížení 1500 kg na čtvereční metr. Do tohoto prostoru se může například umístit výsadkový tank, tahač s protitankovým kanónem ve vleku, obrněný transportér, nebo obrněné vozidlo s raketovými střelami a jiný náklad do celkové hmotnosti 20 tun. Pro zajištění nákladu jsou ve stěnách a na podlaze úchytné háky. Aby bylo možno pohybovat nepohyblivým nákladem, je v letounu instalován portálový jeřáb s nosností 2 300 kg. Náklady mohou být vykládány na letištích i svrhovány za letu padákem z otevřených nákladních vrat. Stejným způsobem opouštějí letoun i výsadkáři, pro něž je v letounu 100 sklopných sedaček, přičemž takový výsadek trvá méně než minutu.

An-12 v civilních službách

An-12 ve velkém počtu létaly a dodnes létají i v civilních službách. Hlavním civilním uživatelem se samozřejmě stal ruský Aeroflot, který An-12 využíval k dopravě techniky, různých strojů, stavebního materiálu atd. V roce 1966 zavedl Aeroflot pravidelnou nákladní dopravu mezi Moskvou a Paříží, na níž byl přepraven jeden z největších nákladů, jaké kdy „dvanáctka“ nesla – těžký bagr vážící 11 600 kg. Několik desítek strojů bylo exportováno i do spřátelených zemí, kde sloužily u mnoha společností, jako například Bulair, Cubana, Ghana Airways, LOT . Po rozpadu Sovětského svazu se dostaly další stroje pocházející jak od Aeroflotu, tak od ruského letectva do soukromých rukou a v současné době slouží u mnoha leteckých společností, zejména pak nástupnických státech SSSR a v rozvojových zemích.
Civilní An-12 samozřejmě nebyly vybaveny výzbrojí a na místě kanónů byl zprvu umístěn klozet, ale později byl přemístěn blíže k nákladnímu prostoru. Pro personál či obsluhu přepravovaných strojů byla určena přetlaková kabina pro 14 cestujících. Výroba, která byla zahájena v roce 1958 dala cca 900 strojů, přičemž poslední An-12 sjel z výrobní linky roku 1973.

Polární verze

Vysokou odolnost a schopnost provozu za ztížených podmínek dokumentují letouny An-12 provozované v Arktidě i Antarktidě. Polární An-12 mají zvlášť upravený trup se spodní částí tvarovanou jako plochý člun s lehce naznačeným kýlem, takže může v případě nouze přistát na sněhu či ledu, aniž by se poškodil. Místo kol podvozku byly namontovány lyže opatřené brzdami a elektrickým vytápěním, aby nepřimrzly k terénu.

Vojenské verze

An-12BP „Cub-A““ je základní vojenská verze, která byla vybavena zadním střelištěm a používána jak v sovětské armádě, tak v armádách spřátelených zemí. Velký počet strojů byl přestavěn pro plnění speciálních úkolů.
An-12BP „Cub-B“ byl uzpůsoben pro elektronický boj (ELINT), v sovětském letectvu jich sloužilo několik desítek.
An-12PP „Cub-C“ je letoun určený k uskutečňování elektronických protiopatření, s vybavením umožňujícím aktivní rušení, umístěným v rozměrných radomech na přídi i zádi letounu.

Vojenští uživatelé

Rusko: Od svého zavedení do výzbroje v roce 1959 se staly An-12 nejdůležitějšími dopravními letouny Sovětské armády. Přestože od roku 1974 začaly být postupně nahrazovány modernějšími Iljušiny Il-76, v roce 1986 bylo v první linii nasazeno plných 560 strojů. Velký počet strojů byl přestavěn na verze pro plnění speciálních úkolů. Kolem 150 An-12 stále slouží v ruských vzdušných silách, přičemž velký počet jich provozují civilní společnosti, platí však zákonné opatření, že mohou být povolány do vojenské služby. Menší počet „Cubů“ pak plní úkoly elektronického průzkumu u letectva ruského námořnictva.
An-12 slouží také v letectvech zemí Společenství nezávislých států v Bělorusku, Kazachstánu, Turkmenistánu, Ukrajině nebo Uzbekistánu. Menší počet letounů Cub pak pravděpodobně létá v Angole, Etiopii a Jemenu.
Ze států, které také provozovaly „dvanáctky“, ale již je vyřadily, lze jmenovat například Afghánistán, Alžírsko, Bangladéš, Bulharsko, Českou republiku, Egypt, Indii, Indonésii, Irák, Jugoslávii, Polsko, Slovensko, Súdán, Srí Lanku a Sýrie.

An-12 v Československu

Dvojice Antonovů An-12 představovala v Československu jediné střední dopravní letouny uzpůsobené pro přepravu techniky. Takto malý počet zakoupených strojů je v literatuře odůvodňován jejich malou využitelností a vyššími náklady na provoz. Československé An-12 létaly v jednotném nátěru šedozelenou barvou na všech plochách. Výsostné znaky umístěny na křídle a na svislé ocasní ploše. Na boku trupu černé označení s bílým lemováním (číslo). Před pilotní kabinou plocha proti oslnění. Po rozpadu Československa jsme, stejně jako Slováci obdrželi jednu „dvanáctku“. Kvůli neekonomickému provozu jediného stroje byl náš An-12 ev.č. 2105 zanedlouho prodán. Stejný osud potkal i slovenský stroj ev.č. 2209.

Výroba An-12 v Číně

Přestože výroba „normálních“ Antonovů An-12 skončila již v roce 1973, v Číně jsou i dnes produkovány bezlicenční kopie označené Shaanxi Y-8. Na počátku programu Y-12 stále firma Xian Aircraft Company, která zalétala první prototyp 25. prosince 1974. Sériová výroba však byla přesunuta k Shaanxi Aircraft Company; první sériový stroj byl zalétán 29. prosince 1975. Čínské "dvanáctky" jsou typické prodlouženou přídí, která je podobná jako u bombardéru H-6 (bezlicenční kopie Tu-16 Badger) a jsou poháněny čtveřicí motorů Zhuzhou WJ-6 o výkonu 3170kW. Ve verzi A je Y-8 určen pro přepravu armádních vrtulníků Sikorsky S-70C Black Hawk do odlehlejších oblastí. Vnitřní prostor byl zvětšen odstraněním nákladního jeřábu.
Civilní verze pro přepravu cestujících či nákladu je značena Y-8B, zatímco Y-8C byl navržen ve spolupráci se společností Lockheed Martin a představoval další generaci "dvanáctky". Byl určen jak pro civilní tak i vojenské využití. Měl překonstruována nákladní vrata, vyšší dolet a novou avioniku. Byly postaveny dva prototypy, ale vývoj byl nakonec zastaven. Podle některých informací probíhá v současné době vývoj nové verze Y-8AEW, která má sloužit jako letoun včasné výstrahy. Poslední verzi představuje Y-8MP, určený k patrolám nad pobřežními vodami. S doletem 5600 km a vyhledávacím radarem Litton APSO-504(V)3 představuje celkem účinný prostředek ke hlídkování nad čínským pobřežím.

Technický popis

Antonov An-12 je samonosný hornokřídlý čtyřmotorový jednoplošník s jednoduchými ocasními plochami a zatahovacím podvozkem příďového typu.
Křídlo má dvounosníkovou kostru a je celokovové. Je sestaveno z pěti částí. Na hřbet trupu je připojen krátký centroplán, na který se napojují vnitřní části křídel s motory a pak vnější části. Až ke vnějším částem vykazuje křídlo mírné kladné vzepětí, vnější části mají negativní vzepětí. Na odtokové hraně křídla jsou mechanicky ovládané dvoudílná křidélka a velké, hydraulicky ovládané dvouštěrbinové vztlakové klapky. Vysunují se do polohy 25° pro vzlet a 33° pro přistání. V náběžné hraně je tepelné elektrické odledování.
Trup má celokovovou konstrukci kruhového průřezu. V přídi je zasklená kabinka navigátora a pod ní výstupek radiolokátoru. V pilotní kabině nad přídí sedí dva piloti vedle sebe, za druhým pilotem má místo palubní inženýr. Za pilotním sedadlem je polootevřená kabina radisty. U vojenských An-12 tvoří posledního člena posádky palubní střelec. Osádka vstupuje do letounu dveřmi na pravém boku trupu před křídly. Hlavní nákladní vrata mají tři části. Spodní navazuje na podlahu a sklápí se dolů jako rampa, aby umožnila vjezd vozidel. Horní část se dělí podélně na dvě části otevírající se dovnitř letounu. Celý prostor osádky, nákladního prostoru i kabina cestujících jsou přetlakové, klimatizované. Ovládání nákladních vrat je hydraulické.
Ocasní plochy mají celokovovou konstrukci a jejich náběžné hrany jsou opatřeny elektrickým tepelným odledováním. Svislá ocasní plocha přechází do trupu táhlým kýlem, který zvyšuje její účinnost.
Přistávací zařízení tvoří podvozek příďového typu. Hlavní kola typu 1050×300 mm jsou seskupena po čtyřech do dvou skupin zatahovaných hydraulicky do výstupků na spodních částech boků trupu. Zdvih tlumičů je 340 mm a tlumiče jsou plněny dusíkem. Na hlavních kolech jsou hydraulické talířové brzdy. Příďové kolo je dvojité a hydraulicky řiditelné; zatahuje se až do trupu.
Motorová skupina byla u prototypu a prvních sériových letounů tvořena čtyřmi turbovrtulovými motory Kuzněcov NK-4 s výkonností sníženou na 2942 kW (4000 k) a zvýšenou životností žhavých dílů. Větší část série však byla opatřena novějšími ekonomičtějšími turbovrtulovými motory Ivčenko AI-20K o výkonnosti 2942 kW (4000 k) při 12 300 ot/min. Mají desetistupňový kompresor a třístupňovou turbinu, spalovací komora je prstencová. Vrtule jsou čtyřlisté AV-68, automaticky stavitelné, reverzní o průměru 4,5 m. Celá zásoba paliva je uložena v křídlech ve 22 vakových nádržích. Civilní letouny nesou 13 900 litrů paliva, vojenské až 18 100 litrů.
Hydraulický systém je určen pro ovládání hydraulických vztlakových klapek, řízení příďového kola, ovládání podvozku, brzd a nákladních vrat s nájezdovou rampou.
Výzbroj tvoří u vojenských An-12 dvojitý kanón NR-23 ráže 23 mm v hermetizovaném zadním střelišti. U civilních letounů není již tento prostor využit a je aerodynamicky zaprofilován.

Takticko-technické údaje

Délka: 33,10 m
Výška: 10,53 m
Rozpětí: 38,00 m
Rozchod skupin kol podvozku: 5,42 m
Rozvor podvozku: 10,82 m
Plocha křídel: 121,70 m2
Hmotnost prázdného letadla: 28 000 kg
Max. vzletová hmotnost : 61 000 kg
Max. rychlost: 777 km/h
Cestovní rychlost: 670 km/h
Stoupavost u země: 10 m/s
Dostup: 10 500 m
Maximální dolet: 6 800 km
Rozjezd: 700 m
Dozjezd: 500 m

Související články

  • Nenalezeny žádné související články

Další literatura

  • Letectví + Kosmonautika 24/1975
  • Typy broni i uzbrojenia No.23 - Antonov An-12 Bellona
  • REVI No.47

Info o článku

Autor: Pavel Soukup
Datum: 17.11.2004
Vytisknout článek
Antonov (Rusko)
Antonov (Rusko)

Fotogalerie

Obr. 1 - An-12 ruského letectva na letišti v Ivanově (Obrázek .jpg, 35kB)
  • Obr. 1 - An-12 ruského letectva na letišti v Ivanově
Obr. 2 - Český An-12 ev.č. 2105 v roce 1993 (Obrázek .jpg, 44kB)
  • Obr. 2 - Český An-12 ev.č. 2105 v roce 1993
Obr. 3 - Slovenský An-12, všimněte si přemalovaného čs. znaku (Obrázek .jpg, 30kB)
  • Obr. 3 - Slovenský An-12, všimněte si přemalovaného čs. znaku
Obr. 4 - Nákladní plošina v zádi An-12 (Obrázek .jpg, 28kB)
  • Obr. 4 - Nákladní plošina v zádi An-12

Letectvi.wz.cz: Pavel Soukup 2002-2007 [ISSN 1801-4070]

Navigace