Navštivte také nový web zaměřený na československé letectví - http://www.cs-letectvi.cz
Skočit na navigaci
Nacházíte se zde: Úvodní stranaPolská letadlaPZL TS-11 Iskra

PZL TS-11 Iskra

PZL TS-11 Iskra
V létě 1962 se v Sovětském svazu rozhodovalo o budoucím cvičném proudovém letounu, který měl být v následujících létech používán všemi státy Varšavské smlouvy. Mělo se jednat o lehký proudový letoun s motorem o tahu 7 kN a maximální rychlostí 700 km/h. Letoun měl být jednoduše obsluhovatelný a schopný operovat z nezpevněných ploch. Konkurs byl vyhlášen v roce 1961 a účastnily se ho tři typy letadel - československý L-29 Delfín, ruský Jakolev Jak-30 a polská TS-11 Iskra. V porovnávacích testech, které trvaly 6 týdnů, se ukázalo, že Iskra má nejvyšší výkony, ale dlouhý rozjezd a dojezd a je velmi citlivá na řízení, tudíž nejméně vhodná pro výcvik, Jak-30 vysokou rychlost. Delfín má o 1/3 vyšší zásobu paliva než Jak-30 i TS-11 a příjemné letové vlastnosti, dovoluje přesné a jednoduché provedení startu i přistání a má lepší výhled z obou kabin. L-29 samozřejmě vyšel z jako vítěz, ačkoli neměl nejvyšší výkony, a na několik let ovládla nebe států Varšavské smlouvy. Avšak Poláci Delfína nepřijali a do výzbroje zavedli svou Iskru o které se na této stránce můžete dozvědět něco bližšího.

Vývoj

Iskra (1954) vznikla o něco dříve než Delfín (1955), a to v období, kdy se do výzbroje vojenských letectev začaly masově zavádět proudové letouny (v Polsku konkrétně MiG-15). Nový cvičný letoun měl umožňovat pokročilý výcvik pilotů i kondiční lety bojových pilotů. Byla požadována celokovová konstrukce s proudovým motorem, letoun měl mít nízké provozní náklady a přistávací rychlost okolo 100 km/h. Vypracováním projektu byl v roce 1956 pověřen konstrukční tým vedený inženýrem Tadeuszem Sołtykem. Projekt se po řadě studií ustálil na celokovovém středoplošném uspořádání se dvěma sedadly v tandemu, přímým křídlem a motorem umístěným ve spodní části trupu, nad nímž vybíhal dozadu nosník ocasních ploch. Aby nedocházelo k poškozování ocasních ploch horkými plyny, je osa motoru skloněna dolu. Projekt lehkého cvičného letounu byl na přelomu let 1957/1958 přijat a dostal jméno Iskra. V roce 1958 byl souběžně s vývojem draku zahájen i vývin proudového motoru SO-1 s plánovaným tahem 9,8 kN.
Na podzim roku 1958 započala stavba 4 prototypů, z nichž první, určený pro statické a pevnostní zkoušky, byl dokončen v březnu 1959. Druhý byl určený k letovým, ale vývoj motoru nepokračoval dostatečně rychle proto byl zakoupen britský motor Bristol Siddeley Viper 8, s kterým uskutečnil zkušební pilot Andrzej Ablamowicz několikaminutový let. S domácím motorem se však i nadále nedalo pro Iskru počítat vzhledem k jeho problémům. Proto byl v roce 1961 zahájen vývin jednoduchého motoru HO-10. Byla to jakási kopie britského motoru Rolls-Royce RD-45. Těmito motory již byly vybaveny další dva prototypy, které měly navíc dva podkřídlové závěsníky, 20 mm kanón a fotokulomet. Na těchto třech letadlech byly prováděny testy pevnosti, řiditelnosti, maximálních a minimálních výkonů a také se prováděly katapultáže. Letové zkoušky prokázaly, že letoun je velice stabilní až do rychlosti M=0,9.
Jak již bylo řečeno, výběrové řízení na nový cvičný letoun vyhrál československý Delfín, což Poláci považovali za zklamání a tvrdili, že se tak stalo jenom z politických důvodů a o vítězství L-29 bylo předem rozhodnuto.
Oproti obrovským počtům exportovaných Delfínů byla Iskra zařazena jen do výzbroje Polska a Indie, což je možná nejen pro naše piloti dobře, protože z 266 strojů dodaných do Polska jich přes 100 havarovalo, nebo bylo jinak poškozeno.

Verze

TS-11: Provedení s motory Ho-10, které mělo vysokou poruchovost, zejména díky motorům. Za rok se u jednoho pluku objevilo 865 závad u 29 Isker, což bylo docela dost závad na 29 letadel.
TS-11 bis A: Tato byla verze vybavené původně plánovaným motorem SO-1, který měl o 25% vyšší tah než HO-10. Tato verze byla vyzbrojena kanonem NS-23 a dvěma čtyřnásobnými bloky Mars-3 pro neřízené rakety ráže 57 mm nesené pod křídlem.
TS-11 Iskra 100 (Bis B): Bis B je verze cvičně-bojová, která se liší zejména čtyřmi závěsníky pod křídlem pro bloky neřízených raket Mars-3 či pumy ráže 50 kg. Z dalších změn je nejvýznamnější zlepšené radiovybavení a nové kotoučové brzdy. Celkem bylo vyrobeno 134 letounů této verze.
TS-11 Iskra 200 Art (Iskra bis C): Tato verze byla určena k průzkumu a řízení dělostřelecké palby. Zbraňové závěsníky zůstaly, ale přibyly tři fotokamery AFA-39. Jedna byla umístěna pod vstupem vzduchu do motoru a zbylé dvě před podvozkovými šachtami na spodku motorové gondoly. V zadní kabině byla odstraněna řídící páka a na její místo byl nainstalován stolek na mapy. Celkem byly vyrobeno pět těchto Isker, z nichž tři byly později prodány do Indie.
Ts-11 Iskra 200 BR: V roce 1972 byla vyvinuta jednomístná verze Iskry pro fotografický průzkum a přímou palebnou podporu vojsk, ale neprosadila se, proto vznikl jediný kus. Od klasické dvoumístné TS-11 se lišila zejména absencí zadní kabiny, ve které byla 200 litrová nádrž, a také samozřejmě výzbrojí, kterou bylo možno zavěsit na 4 podkřídelní závěsníky. Bylo na ně možno zavěsit pumy o hmotnosti 50 a 100 kg, kulometné kontejnery Zeus-1 s kulomety PKL ráže 7,62 mm, čtyřnásobné raketové bloky Mars-3 či osminásobné Mars-4. Za kanonem byl umístěn sběrač vystřelených nábojnic. Tato verze měla modernizovaný motor SO-3B, který dosahoval tahu 10,8 kN. Pro nezájem polského letectva se tahle verze sériově nevyráběla a jediný prototyp krátce v polském vojenském letectvu a nyní je vystaven v Lubuskim Muzeum Wojskowym v Drzonowie.
TS-11 Iskra 200 SB: Tato verze dosáhla v polském letectvu největšího rozšíření a to ve dvou subverzích: cvičně bojová TS-11 Iskra Bis D a cvičně průzkumná TS-11 Iskra bis DF. Podvěšná výzbroj byla stejná jako u Iskry 200 BR, zásoba nábojů byla zvýšena ze 40 na 80 kusů. Iskra bis DF měla navíc tři kamery AFA-39, které byly umístěny stejně jako u Iskry bis C. Významnou změnou bylo použití výkonnějšího motoru SO-3 vycházející z SO-1. Postupně byly tyto motory zpětně montovány i do dříve vyrobených Isker. V letech 1975 a 1976 bylo do Indie dodáno 50 TS-11 Iskra bis D. Dalších 10 kusů bylo odprodáno v roce 2002 jako náhrada ztracených letounů.
Poslední Iskry byly vyrobeny v říjnu 1987, to bylo v době, kdy již byly vyráběny mnohem modernější L-39MS, či Hawky 100. Za 24 let bylo vyrobeno 419 Isker v 6 verzích.

Akrobatická skupina Iskry

Iskry jsou používány také polskou akrobatickou skupinou Rombik, která byla později přejmenována na Iskry a dnes létají pod názvem Bielzo Czervené Iskry (snad se to tak píše) a létá v atraktivním národním červenobílém zbarvení. Místo kanonu mají nádrž na 45 litrů nafty na vyvíjení kouřových efektů. Všechny akrobatické TS-11 létají s výkonnějším motorem SO-3W a jsou vybaveny moderní avionikou a navigačními přístroji firmy Bendix-King, včetně satelitní stanice GPS. Takto modernizované stroje jsou značeny TS-11/MR Iskra. U nás vystupovaly na CIAFU 1996, kde obdržely cenu za nejlepší skupinové vystoupení, a na loňském CIAFU 2003.

Technický popis (verze bis D)

TS-11 je celokovový dvoumístný cvičný středoplošník klasické poloskořepinové konstrukce.
Trup sestává ze tří částí. Přední část je zhotovena z ocelových trubek, které jsou kryté kuželovým krytem z laminátu. V této části se nacházejí bloky avionikou, radiovybavením, akumulátorem a dalším vybavením. Ve spodní části je uchycena podvozková noha a její šachta. Střední a zadní část je poloskořepinové konstrukce. Ve střední části je tandemová dvoumístná pilotní kabina s jednodílným nahoru a dozadu hydraulicky odklápěným krytem. Piloti sedí na vystřelovacích sedadlech, vybavení obou kabin je stejné. Motor je usazen v zadní spodní části trupu. Nad motorem dozadu vybíhá jednoduchý poloskořepinový nosník ocasních ploch.
Křídlo je lichoběžníkového půdorysu, z duralu s 15 žebry. Části křídel jsou vyplněny palivovými nádržemi. Na levém křídle se zespodu nachází přistávací světlomet.
Ocasní plochy klasického uspořádání jsou celokovové poloskořepinové. Svislá ocasní plocha přechází do ocasního nosníku táhlým obloukem.
Podvozek je tříkolový, hydraulicky zatahovaný s pneumatickým systémem nouzového zatahování. Je konstruován pro vzlet a přistání z travnaté plochy. Příďové kolo se zatahuje směrem dopředu, hlavní podvozkové nohy směrem k trupu.
Pohonnou jednotku tvoří motor So-3 nebo SO-3W. Motor je spouštěn elektrickým startérem. Vzduch je k motoru přiváděn dvěma vstupními kanály v kořenech křídla, které se postupně spojují v jeden.

Takticko-technické údaje

Rozpětí: 10,06 m
Délka: 11,15 m
Výška: 3,50 m
Nosná plocha: 17,50m2
Hmotnost prázdného stroje: 2560 kg
Maximální vzletová hmotnost: 3840 kg
Max. rychlost: 750 km/h

Související články

  • Nenalezeny žádné související články

Další literatura

  • Typy broni i uzbrojenia No.13 - PZL TS-11 Iskra, Bellona (Kat. číslo 13)
  • Modelář 11/2002
  • L+K, 13/1970; L+K, 15/1984
  • Lotnictwo OnLine
  • Bharat-rakshak

Info o článku

Autor: Pavel Soukup
Datum: 2.9.2004
Vytisknout článek
PZL (Polsko)
PZL (Polsko)

Fotogalerie

Obr. 1 - Prototyp během zkoušek v Moninu (Obrázek .jpg, 14kB)
  • Obr. 1 - Prototyp během zkoušek v Moninu
Obr. 2 - Team Iskra (Obrázek .jpg, 31kB)
  • Obr. 2 - Team Iskra
Obr. 3 - Indická TS-11 (W1780) na základně Dundigal. (Obrázek .jpg, 50kB)
  • Obr. 3 - Indická TS-11 (W1780) na základně Dundigal.
Obr. 4 - TS-11 polského námořnictva (Obrázek .jpg, 46kB)
  • Obr. 4 - TS-11 polského námořnictva

Letectvi.wz.cz: Pavel Soukup 2002-2007 [ISSN 1801-4070]

Navigace