Navštivte také nový web zaměřený na československé letectví - http://www.cs-letectvi.cz
Skočit na navigaci
Nacházíte se zde: Úvodní stranaJaponská letadlaYokosuka MXY7 Oka

Yokosuka MXY7 Oka

Yokosuka MXY7 Oka
Idea hromadného sebevražedného útoku jako základní bojové taktiky byla v Japonsku rozvinuta od roku 1944 založením sboru Kamikadze. V počátcích používané řadové letouny však měly celou řadu nevýhod a proto velitelství japonského námořního letectva přistoupilo ke konstrukci speciálního sebevražedného letounu. Bylo to jedna z nepříliš čestných výjimek japonské tvůrčí práce v oblasti reaktivní techniky, útočný letoun MXY7 Oka Model 11.

Vznik

Ideovým otcem Oky byl praporčík Šóiči Ota. Protože neměl žádné vzdělání v oblasti leteckých konstrukcí a pouze minimum zkušeností, pomohl mu při konstrukci profesor Taičiróa Ogawa z katedry leteckého výzkumu Tokijské císařské univerzity a Hidemasa Kimura, který postavil základní model letounu. Návrh byl 5. srpna 1944 předložen námořnictvu, kde byl některými důstojníky nadšeně přijat, a tak admirál Koširó Oikawa objednal sériovou výrobu.
Kapitán Tadanao Miki dostal za úkol zajistit co nejrychlejší vyrobení výkresů a postavení prototypu. Přestože sám Miki byl odpůrcem sebevražedných útoků, musel uposlechnou rozkaz. Vzhledem k tomu, že se počítalo s hromadným nasazením, byl zde požadavek na velmi levnou výrobu. Při jeho stavbě se mělo použít v co největší míře dřeva a dalších nestrategických materiálů. Kabina byla vybavena pouze několika nezbytnými přístroji, křídlo mělo plochu pouhých šest metrů čtverečních – v žádné fázi letu se nepočítalo s rychlostí nižší než 320 km/h.
Koncem září bylo ve státní Yokosucké zbrojnici postaveno prvních deset draků Oky a námořnictvo zanedlouho objednalo sériovou výrobu, přičemž prvních sto strojů mělo být hotovo do konce listopadu.

Služba

Zanedlouho po zadání výroby byl zahájen nábor pilotů. Přestože přesně věděli co je čeká, nikdy jich nebyl nedostatek. I když se počítalo s tím že budou mít pouze omezené letové zkušenosti, Tadanao Miki navrhl cvičnou verzi, která byla uzpůsobena pro vícenásobné použití a možnost přistání. Dostala přistávací lyži, zesílená křídla a ocasní plochy z kovu a vztlakové klapky. Namísto motorů a bojové hlavice byly v letadle umístěny nádrže na vodu, které měly být před každým přistáním vypuštěny, aby kleslo plošné zatížení křídla. V říjnu 1944 byla postavena první jednotka vybavená letouny MXY7 – 721. námořní letecký oddíl, vedený kapitánem Motoharuem Okamurou, přezdívaný Džinrai butai („Oddíl hromových bohů“). Po krátkém výcviku a zkouškách byla tato jednotka prohlášena za bojeschopnou. Proto bylo padesát ok naloženo na letadlovou loď Šinano - v té době nově spuštěnou na vodu – aby byly přepraveny na Filipíny, kde měly zabránit případné americké invazi. Osmadvacátého listopadu 1944 vyplula z přístavu, ale již druhý den byla potopena americkou ponorkou Archerfish a i s celým nákladem šla ke dnu. Stejně skončila i letadlová loď Unrjú s třiceti sebevražednými letouny. Námořnictvo se proto rozhodlo vzdát se možnosti umístění strojů MXY7 na Filipíny.
Úspěch zaznamenala až letadlová loď Rjúho, která s padesáti osmi letadly oka pronikla na Tchaj-wan. Zde ale všechny letouny zůstaly až do konce války, protože Američané na Tchaj-wan nezaútočili. Několik letounů bylo umístěno i na Okinawě a v Singapuru.
V lednu 1945 dostal 721. námořní letecký oddíl rozkaz k přemístění na základnu Kanoya nacházející se na ostrově Kjúšú. Tou dobou byla jednotka vyzbrojena asi 160 letouny MXY7, 72 nosnými bombardéry G4M2e Betty a zhruba 100 stíhacími Zery, určenými rovněž pro sebevražedné akce. Dlouho trvalo, než se k japonským ostrovům dostal vhodný cíl, na který by mohla Džinrai Butai zaútočit. Až 21. března 1945 se přiblížil silný 58. operační svaz amerického námořnictva na „dostřel“ k ostrovu Kjúšú. Patnáct nosných letounů Betty s podvěšenými sebevražednými pumami mělo zaútočit na americkou flotilu složenou z šestnácti letadlových lodí, osmi bitevních lodí, šestnácti křižníků a téměř sedmdesáti torpédoborců. Stíhací doprovodu mělo tvořit alespoň 80 stíhaček A6M5 Zero, ale po tvrdých bojích v předcházejících dnech jich bylo letu schopno pouze třicet.
Hlavním cílem měla být skupina čtyř letadlových lodí – Hornet, Bennington, Wasp a Belleau Wood. Ty vyslaly do vzduchu všechny své Corsairy a Hellcaty. Ve vzduchu se rozhořela bitva, ve které bojovalo 150 amerických stíhaček proti 30 Zerům a 15 bombardérům Betty. Výsledek byl jednoznačný – japonští stíhači sestřelili pouze jednoho Hellcata při vlastní ztrátě 15 strojů. Ještě hůře dopadly Betty spolu s Okami – během chvíle bylo sestřelena polovina strojů, zbylé odhodily letounové pumy a prchaly pryč. Americké stíhačky je ale snadno dohonily a domů se nevrátil ani jeden nosný letoun...
Po tomto katastrofálním neúspěchu byla změněna taktika nasazení oky. Namísto velkých formací byly k útoku vysílány jednotlivé letouny, které se měly snáze dostat přes obranu a využít momentu překvapení. Nová taktika byla uplatněna v průběhu bojů o Okinawu. Ve spolupráci s „klasickými“ letouny kamikadze byly nasazovány proti americkým lodím v menších počtech, než tomu bylo u prvního útoku. Vzhledem k velkému počtu nasazených sebevražedných letadel různých typů nelze přesně určit, jaké škody napáchaly oky. Jisté je, že 12. dubna se povedlo jednomu pilotovi zaútočit na radarový výstražný torpédoborec Mannert L. Abele poškozený již předchozími boji a potopit jej. Na poškozený torpédoborec Hugh W. Hadley zaútočila 11. května další oka a způsobila těžké poškození, kvůli kterému nemohla loď být opravena a byla později sešrotována. Podobně dopadla minonoska USS Shea. oky také vážně poškodily jednu bitevní loď, dva torpédoborce, minonosku, vyloďovací plavidlo a nákladní loď. Po dobytí Okinawy se všechny sebevražedné letouny soustředily na ochranu Japonských ostrovů, kde měly odvrátit americkou invazi. K té už ale nikdy nedošlo a 15. srpna 1945 císař Hirohito podepsal podmínky bezpodmínečné kapitulace.
I přes výše napsané úspěchy nelze hodnotit nasazení oky kladně. Obrovský počet sebevražedných pum MXY7 byl ztracen ještě před samotným útokem, podobně dopadly i nosné letouny Betty – ztráty překračovaly 80 procent na jednu akci. Celkem byly oky vyslány k necelým osmdesáti útokům, při nich ale nepříteli nezpůsobily takové škody, aby se alespoň trochu zúročily úsilí vložené do jejich vývoje. A tak „Božský vítr“ – Kamikadze – vysál Orlům z Nipponu jejich možnosti a síly dříve a rychleji, nežli počítali.

Technický popis

Oka Model 11 byl jednoduchý dolnoplošník s dvojitou kýlovou plochou poháněný svazkem tři raketových motorů na tuhé palivo. Oficiální název byl Námořní sebevražedný útočný letoun Model 11, první zkušební letouny nesly označení MXY7, které bylo záhy u operačních verzí doplněno bojovým jménem – oka (třešňový květ v rozpuku). Američané dali tomu stroji přezdívku Baka (idot, blázen).
Konstrukčně se Oka skládal ze šesti částí: trupu, křídel, kormidel, bojové nálože, krytu nálože a pohonné jednotky. Trup byl zhotoven ze slitin hliníku a potažen hliníkovým plechem, kterým byla kryta i bojová nálož. Spojení plechu s trupem bylo provedeno zapuštěnými nýty. Křídla a ocasní plochy měly celodřevěnou konstrukci. Bojová nálož, 1 190 kg vysoce explozivního trinitroanisolu, byla upevněna čtyřmi šrouby a vybavena pěti nárazovými zapalovači (jedna na špici přídě a další čtyři na zadní přepážce hlavice) a tvořila více než polovinu celkové hmotnosti letounu. Za letu byla bezpečnost zajištěna pojistkou, kterou pilot uvolňoval před útokem. Trup se skládal z 11 kruhových přepážek, vzdálených od sebe 462 mm. Kabina pilota byla pancéřována 1/4" ocelovým plechem, chránícím pilotův zátylek a prostor pod nohama. Před střelami zepředu byl pilot chráněn ocelovým pláštěm hlavice, ochranu spodní části zad a nohou zajišťovala ocelová pouzdra motorů. Malá kabina byla vybavena jen nejnutnějšími přístroji – rychloměrem o rozsahu 160-1100 km/h, výškoměrem, kompasem, sklonoměrem o rozsahu +5°-25°. K ovládání letounu používal pilot normálních řídících prvků. Cíl zaměřoval optickým zaměřovačem na pravé straně kabiny. V zadní části trupu byly umístěny tři raketové motory (Typ 4 Model 20) na tuhé palivo, každý o tahu 2618 N s dobou hoření cca 10 vteřin.

Způsob nasazení

Jako nosný stroj byl používán upravený bombardér Nakajima G4M-2e Model 24-J. Pilot Oky byl do nucen do letounu nasednout již při zavěšování a byl v kabině po celou dobu letu do cílové oblasti. S pilotem nosného letadla byl spojen palubním telefonem. Také zásoba kyslíku byla v nosném letounu, odkud vedla potrubím do kabiny Oky. Protože se vypouštění uskutečňovalo ve výškách nad 8000 m, měla Oka malou zásobu kyslíku pod pilotním sedadlem. Oka se zavěšovala tříkolovým manipulačním vozíkem se zdvihem 549 mm, na němž se dopravovala k pumovnici nosného letadla.
Vlastní bojová akce Oky Model 11 začínala ve vzdálenosti 83,5 km od cílové plochy, kde se ve výšce 8250 kluzák odpoutal od nosného letounu. Počáteční klouzavý let probíhal pod ideálním úhlem 5°35´ rychlostí 370 km/h až do vzdálenosti 48 km od cíle. Tam pilot zapínal raketové motory, které zvýšily rychlost letounu na 860 km/h. V závěrečné fázi se úhel zvětšil na 56°, což byl vlastně střemhlavý let. Rychlost dosažená při tomto letu dosahovala 995 km/h. Touto rychlostí letoun narážel na cíl a vybuchoval. Tato taktika se zdála nejvhodnější, neboť letoun tak pronikal snadno nad cíl.
Své duchovní otce však Oka Model 11 velmi zklamala. Pravda, díky momentu překvapení a poměrně vysoké rychlosti dosáhly Oky na počátku svých akcí úspěchů. Ale větší procento vyráběných letounů bylo ztraceno ještě ve vzduchu spolu se svými nosnými letouny. Maximální rychlost nosných bombardérů Betty byla i s připevněnou pumou 320 km/h. Oproti rychlým americkým stíhačkám to byla směšná rychlost. Nízký dolet letounových pum oka navíc nutil nosné letadlo k přiblížení do vzdálenosti alespoň 25 km od cílové oblasti. Zde, přestože byl poměrně dobře ozbrojen, se stával poměrně snadnou kořistí spojeneckých stíhačů, kteří jej napadali v okamžiku vypouštění. Letoun při něm musel letět klidně a rovně s menší rychlostí, takže nebyl problém jej strefit. Tak docházelo k dvojnásobným ztrátám, neboť byly ztraceny obě osádky. Za nejvhodnější okamžik k útoku bylo považováno úplné otevření pumovnice, po němž následoval útok zespodu.

Výroba

Vlastní výroby Oky byla rozdělena mezi mnoho subdodavatelů. Trup byl vyráběn u Kaynawa K.K., kde se instalovala i pohonná jednotka. Křídla a kormidla vyráběla Fuji-Hikoki K.K., kovové součásti v Osace a Tokiu a doplňkové součásti v Hirošimě. Konečnou montáž a pozemní zkoušky prováděla firma Yokosuka. Od ní přicházely rozebrané letouny v bednách na frontu. V období od září 1944 do března 1945 bylo vyrobeno 755 kusů Oky Model 11, z čehož 155 kusů přímo firmou Yokosuka.
Oka Model 22: Činnost Oky Model 11 byla velkým nezdarem, proto japonské velení hledalo nové cesty. Šlo zde především o odstranění závislosti na nosném letounu. Znamenalo to tedy podstatné zvýšení doletu. Použitý raketový motor tuto možnost vylučoval, proto se obrátila pozornost na motor tryskový. Protože byla požadována malá pohonná jednotka, byl zvolen proudový motor TSU-11 o výkonu 200 kg (1,96 kN). Tento neobvyklý motor neměl turbínu a jeho kompresor byl poháněn čtyřválcovým pístovým motorem Hitachi. Koncepce nasazení zůstala shodná, pouze bojová hlavice měla poloviční hmotnost a nosným bombardérem byl Yokosuka P1Y1-J Model 13 „Francis“, který byl mnohem menší a rychlejší než Betty a mohl létat výše. Maximální dolet byl 160 km, při bojovém použití by se ale dolet zkrátil nejméně na polovinu, což bylo stále vyhovující. Maximální rychlost ve vodorovném letu byla 444 km/h, při útoku měla rychlost díky sestupnému letu výrazně vzrůst, takže oka měla uniknout i americkým stíhacím letadlům. Hlavním problémem zůstala špatná ovladatelnost – zmenšené křídlo o ploše pouhé čtyři metry způsobovalo, že letoun byl velice špatně ovladatelný a pádová rychlost 320 km/h takřka neumožňovala přistání. Proto měl být každý zkušební let ukončen výskokokem.
Hlavní výrobce Modelu 22, firma Aichi, upravila dva z padesáti vyrobených kusů na bezmotorové dvousedadlové cvičné kluzáky, označené K-1-Kai.
Oka Model 33: Vývoj Oky se však nezastavil ani Modelu 22. Místo motoru TSU-11 mělo být použito tryskového motoru Ne 20. Tím vznikla další varianta – Model 33, tvarově i rozměrově shodný. Nebyl postaven ani jediný prototyp a tato verze se stal mezičlánkem mezi dalším typem – Model 43. Model 33 se měl vypouštět z letounu G8N1 Model 11 Renzan, který měl nést až tři letouny Oka Model 33.
Oka Model 43: Předposlední z vývojové řady letounů Oka byl Model 43. V jeho podobě se sebevražedný letoun změnil v lehký stíhač se dvěma 30 mm kanóny v přídi trupu. Práce na jeho prototypu byly zahájeny v květnu 1945. Letouny s tryskovým motorem Ne 20 mohly být dokonalou protiinvazní zbraní. Start se měl uskutečňovat z pozemního katapultu pomocí startovacích raket na tuhé palivo pod trupem. Po ukončení bojové akce letoun přistával na podvozkové lyži nedaleko místa vypuštění. Jednorázově mělo startovat až 40 letounů a za pět minut další vlna 40 strojů. K bojovému nasazení ale nedošlo, protože konec války zastihl Model 43 pouze na rýsovacích prknech.
Oka Model 53: Poslední z uvažovaných variant byl Model 50/53, který měl sloužit jako rádiem řízený dálkový vzdušný terč, celý projekt ale nakonec ztroskotal kvůli nedostatku dlouhých vzletových drah.

Takticko-technické údaje

Typ: Oka Model 11 Oka Model 22
Pohon: 1 × Typ 4 1 × TSU-11
Výkon: 2,62 kN 1,96 kN
Rozpětí: 5,12 m 4,15 m
Délka: 6,06 m 6,83 m
Výška: 1,62 m 1,62 m
Nosná plocha: 6 m2 4 m2
Hmotnost při vypuštění: 2 120 kg 1 439 kg
Maximální rychlost: 933 km/h 569 km/h

Související články

  • Nenalezeny žádné související články.

Další literatura

  • L+K 6/1966
  • HaPM 4/1998
  • Aircraft Profile Vol.210 - Mitsubishi G4M Hamaki/Betty & Ohka, Profile Publications
  • Ethell J., Price A.: Trysková letadla druhé světové války, Laser, Plzeň 1999

Info o článku

Autor: Pavel Soukup
Datum: 8.6.2006
Vytisknout článek
Yokosuka (Japonsko)
Yokosuka (Japonsko)

Fotogalerie

Obr. 1 - Oka I-13, původně ukořistěná na Okinawě, v průběhu zkoušek v USA. (Obrázek .jpg, 29kB)
  • Obr. 1 - Oka I-13, původně ukořistěná na Okinawě, v průběhu zkoušek v USA.
Obr. 2 - Jednoduše vybavená kabina. (Obrázek .jpg, 25kB)
  • Obr. 2 - Jednoduše vybavená kabina.
Obr. 2 - Zmenšená verze Oka Model 22. (Obrázek .jpg, 36kB)
  • Obr. 2 - Zmenšená verze Oka Model 22.

Letectvi.wz.cz: Pavel Soukup 2002-2007 [ISSN 1801-4070]

Navigace