Navštivte také nový web zaměřený na československé letectví - http://www.cs-letectvi.cz
Skočit na navigaci
Nacházíte se zde: Úvodní stranaItalská letadlaFiat G-91 Gina

Fiat G-91 Gina

Fiat G-91 Gina
Na přelomu padesátých a šedesátých let hrál ve výzbroji dvou západoevropských letectev - Itálie a Německé spolkové republiky - význačnou roli malý, lehký stíhací bombardovací a průzkumný letoun Fiat G-91.

Vznik

Při vzniku Fiatu G-91 se projevily vlivy bojů na korejské obloze v období 1950 až 1953. USA vrhly do této agresivní války všechny své nejmodernější proudové typy, ale celkové hodnocení jejich vlastností nevyznělo příliš příznivě. Sovětské MiGy-15 byly totiž obratnější, ve větších výškách rychlejší a navíc měly vyšší dostup. Americký typ F-86 Sabre nakonec sice vybojoval vzdušnou převahu, ale pouze díky tomu, že korejští piloti byli špatně vycvičení a v boji často podléhali panice.
Dojmy z korejské války se odrazily zcela bezprostředně na jednání tzv. nejvyššího velitelství spojeneckých sil v Evropě SHAPE když se v roce 1953 sestavovaly požadavky na nový lehký taktický stíhací letoun pro letectva evropské části NATO. Specifikace mluvily o stroji schopném bitevní a bombardovací akce při rychlostech okolo M=0,9 v bezprostřední blízkosti země, zároveň i zasahovat do vzdušného boje nebo podnikat průzkumné lety do taktické nebo operační hloubky. Letoun měl být schopen vzletu a přistání na travnatých plochách a dokonce i na polních letištích s improvizovaným povrchem.

Vývoj

Specifikace byly zadány na jaře 1954 západoevropským leteckým továrnám. Osm z nich odpovědělo projekty letounů, z nichž komise pro letecký výzkum a vývoj AGARD při NATO vybrala k realizaci sedm. Bylo tedy postaveno, nebo alespoň pro soutěž dodáno sedm typů, všechny s britským proudovým motorem Bristol Siddeley Orpheus (jako povinným). Avšak jen málo z nich bylo pro soutěž skutečně konstruováno. Jediný Fiat G-91 je možno označit jako přesný výsledek specifikací. Ostatní typy byly spíše pro soutěž přizpůsobeny. Byly to typy Breguet Taon, Dassult Etendard IV a VI, Sud Aviation Barouder a Follant Gnat. Přednosti Fiatu G-91 se projevily již při prověření konstrukčních podkladů; 3. června 1955 byl G-91 vybrán jako nejslibnější a objednány tři prototypy a 27 strojů ověřovací série. A hodnocení bylo potom na podzim 1957 potvrzeno konfrontací prototypů na francouzské základně Brétigny. Tam byl G-91 vybrán definitivně za standardní taktický stíhací letoun první generace.
Ing. Giuseppe Gabrieli, který ve Fiatu vedl vývoj G-91, se při aerodynamickém řešení letounu přidržel osvědčeného vzoru - amerického stíhacího typu North American F-86K Sabre, jichž Fiat v období od konce roku 1954 sestavil 221 kusů pro evropské státy NATO. G-91 byl ovšem menší, technologicky velmi zjednodušený a lehčí. Nicméně charakteristické rodové znaky nelze zapřít. Nicméně při vývoji G-91 neměl Gagrielli lehkou pozici. Drak letounu a pohon se téměř neměnily, ale požadavky NATO na vybavení a výzbroj byly stále náročnější. Nakonec měl samotný drak v době zalétání hmotnost o 20% vyšší než se předpokládalo, jednak v důsledku nově přidaného vybavení, jednak pro vyztužení konstrukce, které z toho vyplynulo.
První prototyp G-91 byl zalétán na letišti Caselle u Turína 9. srpna 1956 Riccardem Bignaminim. Poháněl jej motor Orpheus Bor-1 o 18,04 kN (1840 kp). Během dalších zkoušek se objevily potíže ve směrovém řízení, které vyvrcholily zlomením ocasní části za letu, pilot Bignamini se musel katapultovat. Následující zjišťování příčin obtíží a rekonstrukce ocasní partie letounu zdržely další vývoj, takže druhý prototyp vzlétl až v červenci 1957. Měl výkonnější motor Olympus Bor-3 o 21,59 kN (2202 kp), větší ocasní plochy, zvýšenou polohu pilotního sedadla, malý kýl na spodní části zádě trupu a nesl také plnou výzbroj, tj, čtyři pevné kulomety Colt-Browning ráže 12,7 mm na bocích přídě trupu. Počítalo se i s alternativní zástavbou dvou kanónů ráže 20 mm nebo 30 mm a se zavěšením různých pum, raket či nádrží pod křídla.

Provozní vlastnosti

Bylo to právě příznivé vyhodnocení druhého prototypu, které potvrdilo vítězství G-91 v soutěži. Oceňovaly se nejen výkony letounu, příznivý poměr hmotnosti k tahu motoru (takže letoun mohl nést palivo a výzbroj o hmotnosti rovnající se asi 50% vzletové hmotnosti letounu), ale i široký rozsah plné ovladatelnosti od 300 km/h až po Machovo číslo 1 ve střemhlavém letu, stabilitu letu při zaměřování zbraní, vysokou obratnost a posléze - i když ne na posledním místě - snadnou údržbu a ošetřování. Šestičlenné družstvo mechaniků mohlo letoun doplnit palivem, vyměnit vystřílené střelivo a prohlédnout motor a další díly podléhající povinné revizi za 10 minut. Pro obsluhu letounu byly zavedeny speciální pozemní pomůcky, zkonstruované rovněž ve Fiatu.
První letoun z ověřovací série vzlétl 20. 2. 1958. V témže roce v srpnu byla postavena letka italského pro provozní a bojové zkoušky G-91, tzn. 103. Gruppo Caccia Tattici Leggeri v Pratica di Mare. Později se přestěhovala do Frosinone, kde se na polním letišti ověřovaly schopnosti pro činnost na málo vhodném terénu. Největší část své činnosti prožila jednotka v oblasti Benátek na různých letištích, kde se školily osádky.

Verze

G-91: Základního modelu G-91 se čtyřmi kulomety a motorem Orpheus 801 (licence Fiat) o 21,59 kN (2202 kp) postavil Fiat 27 kusů.
G-91PAN: Z 27 strojů této ověřovací série bylo 16 upraveno na neozbrojené speciální letouny G-91PAN, určené pro akrobatickou skupinu italského letectva Pattuglia Acrobatica Nazionale se základnou v Rivoltě u Udine. V době největší slávy nalétala skupina PAN, známá také pod reklamním jménem Frecce Tricolori, na 1500 hodin ročně při předvádění skupinové akrobacie v Itálii i v jiných západoevropských zemích.
G-91R-1: Sériová verze G-91R-1 byla určena pro taktický fotografický průzkum. V příďovém „nosu“ nesla tři šikmo instalované fotografické přístroje Vinten, bylo je však možno upravit i pro svislou polohu. Navíc si letoun ponechal výzbroj čtyř kulometů a na pylonech pod křídlem mohl nést pumy, palivové či napalmové nádrže, nebo různé sady neřízených nádrží. Verze G-91R-1 vzniklo 25 kusů.
G-91R-1A: Stejný počet měla upravená série G-91R-1A se změněnou navigační soupravou. Používaly je 13. a 14. letka italského letectva na základně Istrana u Trevisa.
GR-91R-1B: Dalších 50 strojů pro italské letectvo neslo označení G-91R-1B. Vedle bohatšího vybavení je charakterizovaly čtyři vnější závěsné pylony pod křídly. G-91R-1 měly motor Orpheus 803 o 22,26 kN (2 270 kp).
G-91R-3: Z dalších členkých států NATO v západní Evropě se pro Fiaty G-91 rozhodla jen Spolková republika Německo. Její luftwaffe dostala prvních 50 zdokonalených G-91R-3 italského původu a další 294 letouny postavily německé továrny. R-3 nesla měla jinou výzbroj - dva kanóny DEFA ráže 30 mm a měla i dokonalejší vybavení. Pod křídly byly čtyři závěsné pylony. Motory byly opět Orpheus 803.
Pro výrobu G-91R-3 v NSR se ustavilo sdružení výrobců letadel, tzv. Arbeitsgemainschaft G-91. Členy byly Dornier (konečná montáž, výroba střední části trupu), Messerschmitt (přední a zadní část trupu včetně ocasních ploch) a Heinkel (kompletní křídla). První italské R-3 dostala luftwaffe v září 1960. Za rok se v Erdingu u Mnichova ustavila průzkumná křídla 53 a 54. Další stíhací bombardovací křídla vytvořená později měla čísla 41, 44, 42 a 43. Luftwaffe podrobila své R-3 tropickým zkouškám na Sahaře v Colomb-Béchar s dobrými výsledky. Fiaty G-91R-3 dostaly v NSR přezdívku "Gina".
G-91R-4: Velkorysé nasazení letounů Fiat G-91 se v letectvech NATO neuskutečnilo i když Fiat začal vyrábět pro řecké a turecké letectvo verzi R-4, které odpovídala výzbrojí R-1 a výstrojí R-3. První letoun byl oficiálně předán řeckému letectvu v září 1961, ale to bylo vše. Brzy byl vrácen do Itálie. Jak řecké, tak turecké letectvo tento typ zcela odmítlo a celá série 50 kusů byla předána do NSR, část z nich se později dostala do Portugalska.
G-91R-5,6: Vůbec se již nestavěla verze R-5 s delším doletem pro Norsko, ani upravená R-6 pro italské letectvo.
G-91N: V prototypu zůstal letoun G-91N, určený pro zkoušky různých navigačních sad.
G-91T-3: Letectvo NSR objednalo 44 dvoumístných kusů v provedení T-3, odpovídající bitevní verzi R-3. Obě verze jsou vyzbrojeny dvojicemi kulometů Colt-Browning. První sériové letouny byly dodávány od konce roku 1964.
G-91T-4: Americké vojenské letectvo objednalo pro státy NATO u Fiatu 50 letounů G-91T-4 s navigačním a střeleckým systémem NASARR, stejným jako u letounu F-104G Starfighter. Nakonec však byl tento projekt zrušen a zakázka byla převedena na NSR a změněna na T-3. Letouny G-91T-3 dostaly v NSR později vypouklejší, z obrysu vystupující překryty nad zadním sedadlem.
G-91T-1: Zavedením letounů G-91 vznikl významný výcvikový problém. Pro usnadnění přeškolování pilotů na tento typ vznikl dvoumístný cvičný stroj G-91T-1. Má dvě sedadla za sebou jinak odpovídá běžným G-91R-1. První ze dvou prototypů byl zalétán 31. května 1960. Pro Itálii postavil Fiat 66 letounů verze T-1.

Technický popis

Fiat G-91 je samonosný dolnokřídlý jednoplošník, jednomotorový, proudový s jednoduchými ocasními plochami a příďovým zatahovacím podvozkem.
Křídlo je celokovové, dvounosníkové, s laminárním profilem o tloušťce 10 %. Centroplán je pevně spojen s trupem, vnější části křídel se poměrně snadno snímají pro dopravu na zemi nebo při výměně. Křidélka jsou ovládána hydraulickým servořízením typu Jacottet; nouzové řízení je manuální. Vztlakové klapky se ovládají elektricky a jsou štěrbinového typu. Celé velké části horních potahových panelů křídla jsou odnímatelné pro usnadnění údržby a oprav.
Trup je klasické poloskořepinové konstrukce z hliníkové slitiny duralového typu a je vyroben ze tří částí. Přední část trupu nese v příďovém „nose“ u základní verze G-91 rádiové vybavení. Průzkumné verze zde mají jednu kameru postavenou pod úhlem 15° šikmo dolů kupředu a dvě další mířící na obě strany dolů. Pod „nosem“ je velký vstupní otvor vzduchu, od něhož vede přívod vzduchu rourou pod kabinu dozadu k motoru. Kabina je přetlaková, klimatizovaná, vybavená vytřelovacím sedadlem (sedadly) Martin Baker Mk.4W. Za pancéřovým čelním štítkem je kapkovitý kryt otevíraný nahoru elektricky, nouzově ručně. Ovládání teploty v kabině je automatické, elektronické, v případě vysazení ruční. Jinak je v přední části trupu další elektronické a navigační vybavení.Střední část trupu nese sedm palivových nádrží chráněných zespodu pancéřováním. Dále jsou zde vlastní zbraňové komory pro vlastní kulomety nebo a pouzdra s náboji. Pouzdra zbraní lze odejmout jako celek nebo snadno otevřít pro údržbu a doplňování střeliva.Zadní část trupu kryje motor a jeho výfukovou rouru a nese ocasní plochy. Na spodní části jsou dva brzdící štíty ovládané hydraulicky.
Ocasní plochy Jsou celokovové, samonosné. Výšková kormidla se ovládají hydraulickým servořízením a manuálním nouzovým řízením. Směrové kormidlo má elektricky stavitelnou vyrovnávací plošku. Úhel nastavení stabilizátoru se za letu reguluje elektricky. Pod trupem je pomocný kýl.
Přistávací zařízení tvoří hydraulicky ovládaný zatažitelný příďový podvozek vyráběný firmou Messier. Hlavní kola se zatahují směrem ke trupu do křídel, příďové kolo dozadu do trupu. Pneumatiky jsou nízkotlaké, dimenzované pro vzlet a přistání na polních letištích. v zádi trupu je brzdící stuhový padák vypouštěný v případě nouze. Brzdy kol jsou hydraulické.
Motorovou skupinu u sériových strojů tvoří jeden motor Fiat Orpheus 83 o 22,26 kN (2270 kp) nejvyššího tahu. Cestovní trvalý tah v blízkosti země je 18,63 kN (1905 kp). Palivové nádrže jsou v trupu.
Výzbroj italských G-91R-1 tvoří čtyři kulomety Colt-Browning, každý s 300 náboji. Německé GR-3 mají dva kanóny DEFA 30 mm každý se 125 náboji. Cvičné T-1 nesou dva kulomety Colt-Browning se 250 náboji na zbraň. Na vnitřních závěsech je možné nést pumu nebo napalmovou nádrž nebo jadernou pumu do hmotnosti 227 kg, popřípadě PLŘR Nord 5103, nebo raketnici se šesti neřízenými raketami ráže 76 mm nebo 25 raketami 25,4 mm nebo 15 raketami 70 mm a podobně. Lze také zavěsit pouzdro s kulometem 12,7 mm a 250 náboji. Vnější závěsy jsou dimenzovány pro podobné náklady do 113 kg. Přídavné palivové nádrže mají objem 518 litrů.

Takticko-technické údaje

Rozpětí: 8,60 m
Délka: 10,46 m
Výška: 4,00 m
Nosná plocha: 16,42 m2
Hmotnost prázdného stroje: 3 100 kg
Vzletová hmotnost: 5 330 kg
Maximální vzletová hmotnost: 5 670 kg
Max. rychlost v 1500m: 1085 km/h
Cestovní rychlost: 410 km/h
Stoupavost u země: 30,5 m/s
Dostup: 12 200 m
Maximální dolet: 1 840 km

Související články

  • Nenalezeny žádné související články

Další literatura

  • Aircraft Profile Vol.119 - Fiat G.91 Gina, Profile Publications (Kat. číslo 119)
  • L+K 7/1978
  • Replic No.109
  • Replic No.119

Info o článku

Autor: Pavel Soukup
Datum: 4.11.2003
Vytisknout článek
Fiat (Itálie)
Fiat (Itálie)

Fotogalerie

Obr. 1 - G-91R-3 Luftwaffe (Obrázek .jpg, 45kB)
  • Obr. 1 - G-91R-3 Luftwaffe
Obr. 2 - Italský G-91T-1 (Obrázek .jpg, 31kB)
  • Obr. 2 - Italský G-91T-1
Obr. 3 - Portugalský G-91 (Obrázek .jpg, 34kB)
  • Obr. 3 - Portugalský G-91

Letectvi.wz.cz: Pavel Soukup 2002-2007 [ISSN 1801-4070]

Navigace