Navštivte také nový web zaměřený na československé letectví - http://www.cs-letectvi.cz
Skočit na navigaci
Nacházíte se zde: Úvodní stranaHistorieBitva o Atlantik

Bitva o Atlantik

Bitva o Atlantik
Bezesporu nejdelší bitvou 2. světové války byla bitva o Atlantik, která trvala 5 let a 8 měsíců. Ovlivnila průběh bojových akcí nejen na západní frontě v Evropě, ale i na Středním východě a v Asii. Začala 3. září 1939, kdy německá ponorka U-30 potopila osobní parník Athenia s 1103 cestujícími na palubě, aniž před torpédováním byla dána cestujícím a osádce možnost loď opustit. Tento čin byl signálem k neomezené ponorkové válce. Nacistické Německo zaměřilo své úsilí na přerušení námořních cest v Atlantiku, zejména z USA do Anglie.
K ponorkové válce se Německo připravovalo už v době, kdy ještě alespoň formálně dodržovalo podmínky Versaillské mírové smlouvy, která stavbu a používání ponorek Německu zakazovala. Vyvezený kapitál byl v třicátých létech zčásti použit v Holandsku na vývoj nových výkonných typů ponorek, které se pak od roku 1935 začaly vyrábět na území Německa. Válku začalo německé námořnictvo s 57 ponorkami.
Vojenští historikové dělí bitvu o Atlantik podle aktivity německého ponorkového loďstva a odvetných akcí spojenců na osm období:

1. období bitvy o Atlantik

V prvním období probíhaly akce německých ponorek na omezeném prostoru moří západní Evropy zhruba od pobřeží Anglie až po Gibraltar v období od září 1939 do porážky Francie v červnu 1940. Němci v těchto měsících zkoušeli připravenou taktiku ponorkové války a donutili spojence k organizaci systému konvojů. Německé ponorky za tu dobu lodi o celkové tonáži 753 803 BRT. Největší úspěch zaznamenala ponorka K-29, která poslala ke dnu britskou letadlovou loď Courageous a ponorka K-47, která pronikla do přísně střežené britské námořní základny na Scapa Flow, kde zničila bitevní loď Royal Oak. Avšak také německé válečné námořnictvo utrpělo vážnou ztrátu, když Britové potopili pancéřovou loď Graf Spee.
Obsazením francouzských přístavů se Němcům rozšířil prostor působnosti o 1000 km. Do akcí proti spojeneckému loďstvu a námořní dopravě nasadili Němci i hladinové válečné lodě, mimo jiné Gneisenau a Scharnhost. Jejich činnost ještě více roztříštila činnost britského válečného loďstva a oslabila doprovod konvojů. Kromě toho na konvoje plující v blízkosti evropské pevniny nepřetržitě útočily letouny německé luftwaffe a při průjezdu kanálem La Manche je ostřelovaly německé pobřežní dalekonosné baterie. 17. srpna 1940 nařídil Hitler potápět i lodi plující do britských přístavů pod neutrální vlajkou.

2. období

2. období bitvy trvalo do března 1941. Němci dokonale využili všech svých ponorkových základen na západoevropském pobřeží. Tonáž potopených spojeneckých lodí v Atlantiku neustále stoupala a značně překračovala výrobní možnosti britských a amerických loděnic. Situace se stávala pro spojence kritickou. Při hledání úspěšné protizbraně se britská admiralita rozhodla pro použití letectva. Urychleně byly vybudovány jednotky protiponorkového letectva, které dostaly nesnadnou úlohu - ničit fašistické ponorky a chránit konvoje před jejich údery. V Anglii byl tento úkol svěřen letectvu pobřežního velitelství - Coastal Command. Ačkoliv mělo střežit ohromné mořské prostory, mělo pouze 171 letounů a tyto letouny mohly hlídkovat pouze nad pobřežními vodami.
Prostor činnosti ponorek byl obrovský. Zahrnoval vodní plochy od polárního kruhu po rovník, od břehů západní Evropy a Afriky až po východní pobřeží Severní a Jižní Ameriky. Krutá zima roku 1940 - 1941 však snížila akce německých ponorek a přepadení SSSR přimělo Hitlera k použití části ponorek proti sovětskému loďstvu.

3. období

V období od dubna do prosince 1941, ve třetím období bitvy, změnilo velení nacistického ponorkového loďstva taktiku. Nová taktika spočívala v činnosti tzv. vlčích smeček - tj. ve skupinové činnosti ponorek, které na konvoj útočily z několika směrů a útoky několikrát opakovaly. Pozornost doprovodných plavidel tím byla rozptýlena, což ponorkám usnadňovalo činnost.
Činnost německých ponorek byla řízena i pomocí dálkových průzkumných letounů, čtyřmotorových typů Focke Wulf Fw 200C Condor, které pro ně vyhledávaly vhodné cíle. Při nedostatku letadlových lodí byly spojenecké konvoje proti vzdušnému průzkumu bezbranné. Proto 5. května 1941 postavili Britové z řad dobrovolníků speciální stíhací leteckou jednotku dopravního loďstva. Jejím úkolem bylo ničit německé průzkumné a bombardovací letouny. Byla vyzbrojena upravenými letouny Hawker Hurricane Mk.IA, které startovaly pomocí katapultů upevněných na některých dopravních lodích konvoje. Po skončení akce musel pilot s letounem zpravidla přistát nouzově na hladinu moře a byl osádkou vytažen. Dolet Hurricanu totiž často nedovoloval návrat na pevninu.

4. období

V červenci 1942 byly v Anglii k pobřežnímu letectvu převeleny některé bombardovací jednotky, které používaly k protiponorkové službě převážně bombardovací, speciálně upravené letouny, nejčastěji Avro Anson, Vickers Wellington, Armstrong-Whiworth Whitley, Lockheed Hudson, Avro Lancester, Consolidated Liberator aj. Pro velký dolet byly úspěšně používány i létající čluny Consolidated Catalina, Short Sunderland a krátce i Saro Lerwick. V sovětském námořním letectvu to nejčastěji byly letouny IL-4T a létající čluny MDR-6 a GST, které hlídkovaly v severských oblastech, zejména na přístupech k přístavu Murmansk.
V téže době, tj v červnu 1942, zahájila činnost u britského Coastal Command též 311. čs. bombardovací peruť, která do té doby působila v rámci Bomber Command a účastnila se od září 1940 bombardovacích náletů nad Německo a jím okupované území. Prvé úspěchy spojeneckého protiponorkového letectva přiměly německé velení k tomu, že vysílalo do prostorů jeho činnosti své dálkové stíhací letouny. Byly to převážně typy Junkers Ju 88 a Messerschmitt Bf 110. Tyto letouny kroužily nízko nad hladinou moře nebo létaly těsně pod mraky a po zjištění osamělého průzkumného letounu na něj zaútočily. Pro boj s nimi vyčlenili Angličané své dálkové námořní stíhače. Létali na upravených letounech Bristol Blenheim, Bristol Beaufighter a později velmi rozšířených De Havilland Mosquito.

5. období

Zesílení protiponorkové obrany u pobřeží USA vedlo Němce k tomu, že v 5. období bitvy o Atlantik (od srpna 1942 do května 1943) začali vysílat ponorky k méně nebezpečným břehům Jižní Ameriky. Na počátku roku 1942 mělo německé válečné námořnictvo k dispozici 249 ponorek a jejich počet do konce roku vzrostl na 393. Boj s nimi probíhal nejen v Biskajském zálivu, celém Atlantském oceánu, při pobřeží USA, ale i ve vodách Brazílie, Venezuely a při pobřeží západní Afriky. Část ponorek byli Němci nuceni stáhnout z Atlantiku do akcí proti konvojům směřujícím do sovětského polárního přístavu Murmansk. Úspěchy protiponorkového letectva a námořnictva se sice projevily v počtech fašistických ponorek, přesto však německé a s nimi i italské a japonské ponorky v roce 1942 společně potopily 1160 lodí.
V březnu 1943 došlo k nejtěžším útokům na konvoje. Německé ponorky při nich potopily v Atlantiku, Severním moři a Indickém oceánu 105 spojeneckých lodí o tonáži 590 234 BRT. V dubnu 1943 zahájily spojenci protiponorkovou ofenzívu, která byla charakteristická masovým nasazením letectva s palubními radiolokátory a nových typů lodí. Činnost průzkumného letectva byla zaměřena hlavně do prostoru biskajského zálivu, kde se mu podařilo v prvých květnových nocích potopit sedm fašistických ponorek a během měsíce dalších 33. Velení německého námořnictva spoléhalo na nové výkonnější ponorky typu XXI a XXIII, které mohly déle plout pod vodou. Jejich výroba však byla narušena těžkým bombardováním loděnic.

6. období

V červnu 1943 německé ponorky potopily v Atlantiku už jen sedm spojeneckých lodí, přičemž bylo ztraceno 14 ponorek. Němci byli nuceni opět změnit taktiku, čímž je charakterizováno šesté období bitvy o Atlantik - od června do srpna 1943. Od taktiky vlčích smeček přistoupili k činnosti jednotlivých ponorek nebo zpravidla tříčlenných skupin daleko od evropských břehů. Za pomoci zásobovacích ponorek obnovili ponorkovou válku v Karibském moři, u pobřeží západní Brazílie, západní a jižní Afriky a dokonce až v Indickém oceáně. USA naproti tomu do protiponorkového boje u amerického pobřeží zainteresovaly některé středoamerické a jihoamerické přímořské státy, kterým dodaly potřebné letouny a lodě.
Činnost britského průzkumného letectva byla i v tomto období stále zaměřena na Biskajský záliv, jímž musely německé ponorky proplout při cestě do Atlantského oceánu a zpět. Za 90 dnů se pobřežnímu letectvu podařilo v tomto prostoru 28 ponorek potopit a 22 poškodit. Ztratilo však 57 letounů, vesměs i s posádkami.
V průběhu dalších dvou měsíců přeplulo Atlantik 2 486 spojeneckých lodí v 68 konvojích. Z toho Němci potopili pouze 9 lodí, ale ztratili 25 ponorek. Období laciných vítězství pro německé ponorky skončilo. Vlčí smečky byly decimovány, a proto ponorky působily jen jednotlivě nebo v malých skupinách. To bylo přiznáním porážky a mělo neblahý vliv i na morálku německých námořníků.

7. období

7. období bitvy o Atlantik (od září 1943 do května 1944) bylo již plně ve znamení všech spojeneckých protiponorkových sil proti fašistickým ponorkám. Přesto v lednu 1944 německé velení nasadilo dalších 30 ponorek. Většina z nich byla opatřena dutými stožáry, kterými se odváděly spaliny Dieslových motorů, což dovolovalo dlouhou plavbu pod hladinou. Ale ani to nepřineslo úspěchy.
Při očekávání invaze spojenců do Evropy na jaře 1944 vytvořilo velení německého válečného námořnictva protiinvazní ponorkovou skupinu o čtyřiceti ponorkách, operujících u západoevropského pobřeží. Druhá skupina, vytvořená z 22 ponorek, operovala v arktických vodách. V krátké době bylo sedm ponorek potopeno a čtyři poškozeny německými pumami. V době invaze Spojenců do severní Francie německé ponorky přesto zaútočily. Z prostoru Helgolandského zálivu vyrazily 22 ponorky a z Biskajského zálivu 35 ponorek. Jejich činnost však skončila fiaskem - letectvo pobřežního velitelství ve spolupráci s válečnými loděmi potopilo v tomto období 32 ponorky.

8. období

V posledním, 8.období bitvy, v době blížícího se konce války, Němci stále ještě stačili dodávat svému válečnému loďstvu nové ponorky. Mimo akce v Atlantiku útočily německé ponorky stále více v arktické oblasti, kam se dostávaly z norských základen. Od září 1944 do konce roku bylo za polárním kruhem potopeno 18 německých ponorek. Ještě hůře dopadly ponorky v této obě v Atlantském oceáně, kde od června 1944 do konce roku kleslo ke dnu 108 ponorek.
Admirál Dönitz však nekapituloval, naopak připravoval velkou centralizovanou akci ponorek, která měla ochromit námořní dopravu v západní Evropě. V lednu 1945 plnilo tento úkol 35 a v dalších měsících již 50 ponorek. V britských vodách jich začátkem roku 1945 operovalo 25, což byla stejná koncentrace, jako v roce 1941. Velkou aktivitu projevovaly i v prostoru poloostrova Kola, kde se snažily omezit akce sovětského válečného loďstva. Tato poslední německá ponorková ofenzíva však dosáhla jen malých úspěchů. Od 1.1.1945 do 7.5.1945 potopily ponorky pouze 41 loď, ve stejné době však bylo potopeno 105 německých ponorek.
Jeden z posledních úderů zasadilo fašistickému ponorkovému loďstvu sovětské námořní loďstvo. Bylo to koncem ledna 1945, když sovětská vojska začala obsazovat přístav Gdaňsk. V tomto přístavu zůstalo velké množství dostavěných i rozestavěných ponorek.
Fašisté prchali všemi možnými cestami, zejména pak po moři. Přes šest tisíc hitlerovců, z nichž polovina byly osádky ponorek, opouštělo Gdaňsk na velké dopravní lodi Wilhelm Gustloff, která je měla dovést do Kielu. Loď měla silný doprovod a opustila přístav za silné bouře a v mrazivém počasí. Za těchto nepříznivých povětrnostních podmínek Němci žádný útok nečekali. Do gdaňské zátoky však v té době vnikla sovětská ponorka S-13, která krátce před půlnocí 30. 1. 1945 zaútočila. Několik torpéd přesně zasáhlo trup lodě, která se po silném výbuchu potopila. Při výbuchu zahynulo přes 5200 německých důstojníků, ponorkových odborníků a fašistických pohlavárů prchajících z Polska. V Německu byl vyhlášen třídenní smutek. Poslední obětí ponorkové války byla loď Avoudale Park potopená německou ponorkou 7.5.1945. V ten den byla též potopena letounem pobřežního velitelství poslední německá ponorka U-320.

Tak končila poslední ponorková bitva, která přinesla velké ztráty oběma stranám. Spojenci ztratili celkem 2 775 lodí o výtlaku 14 500 000 BRT, ale sami zničili 871 německých a 85 italských ponorek. Z tohoto počtu jich bylo 392 zničeno letouny, 49 jich potopilo letectvo ve spolupráci s námořnictvem a 58 bylo zničeno leteckými pumami v přístavech. Za druhou světovou válku Němci postavili celkem 1131 ponorek.
V bojích s fašistickými ponorkami měli největší podíl spojenečtí letci. Mnozí z nich však našli ve vlnách Atlantiku svůj hrob. Po boku britských, amerických, francouzských, sovětských, belgických, holandských, norských a polských letců bojovali statečně i v této bitvě příslušníci 311. československé bombardovací perutě, kteří potopily čtyři německé ponorky a loď Alsterufer.

Poznámka: BRT = hrubý objem lodi, včetně strojovny, prostoru pro mužstvo atd. (1 BRT = 2,832 m3, tj. 100 krychl. stop. )

Související články

  • Nenalezeny žádné související články

Další literatura

  • Nenalezena žádná další literatura

Info o článku

Autor: Pavel Soukup
Datum: 6.1.2004
Vytisknout článek
Bitva o Atlantik
Bitva o Atlantik

Fotogalerie

Obr. 1 - Německá ponorka třídy VII (Obrázek .jpg, 5kB)
  • Obr. 1 - Německá ponorka třídy VII
Obr. 2 - Armstrong Whitworth Whitley GR Mk.VII ze stavu 502. squadrony Coastal Command 30.11.1941 zjistila jeho posádka pod velením F/O R.W.G. Holdswortha v Biskajském zálivu německou ponorku U 206 a zničila ji. (Obrázek .jpg, 18kB)
  • Obr. 2 - Armstrong Whitworth Whitley GR Mk.VII ze stavu 502. squadrony Coastal Command 30.11.1941 zjistila jeho posádka pod velením F/O R.W.G. Holdswortha v Biskajském zálivu německou ponorku U 206 a zničila ji.
Obr. 3 - V prostorech, kde operovaly letouny Fw 200 Condor, číhalo na lodě dvojnásobné nebezpečí. (Obrázek .jpg, 23kB)
  • Obr. 3 - V prostorech, kde operovaly letouny Fw 200 Condor, číhalo na lodě dvojnásobné nebezpečí.
Obr. 4 - Iljušin Il-4 (DB-3F) námořního letectva, operační oblast Ostsee, 1941. (Obrázek .jpg, 17kB)
  • Obr. 4 - Iljušin Il-4 (DB-3F) námořního letectva, operační oblast Ostsee, 1941.
Obr. 5 - Avro Anson (Obrázek .jpg, 6kB)
  • Obr. 5 - Avro Anson
Obr. 6 - Japonská ponorka řady I-400 (Obrázek .jpg, 19kB)
  • Obr. 6 - Japonská ponorka řady I-400
Obr. 7 - Short Sunderland (Obrázek .jpg, 26kB)
  • Obr. 7 - Short Sunderland
Obr. 8 - Avro Lancaster (Obrázek .jpg, 7kB)
  • Obr. 8 - Avro Lancaster
Obr. 9 - Consolidated Catalina (Obrázek .jpg, 12kB)
  • Obr. 9 - Consolidated Catalina
Obr. 10 - Německá ponorka řady IX (Obrázek .jpg, 21kB)
  • Obr. 10 - Německá ponorka řady IX
Obr. 10 - Lockheed Hudson (Obrázek .jpg, 21kB)
  • Obr. 10 - Lockheed Hudson

Letectvi.wz.cz: Pavel Soukup 2002-2007 [ISSN 1801-4070]

Navigace