Navštivte také nový web zaměřený na československé letectví - http://www.cs-letectvi.cz
Skočit na navigaci
Nacházíte se zde: Úvodní stranaBritská letadlaAvro 698 Vulcan

Avro 698 Vulcan

Avro 698 Vulcan
Britský střední bombardér Avro Vulcan kdysi patřil mezi „odstrašující sílu" britského vojenského letectva. Trojice bombardérů řady V – Valiant, Victor a Vulcan – však dnes patří minulosti. Valianty byly vyřazeny jako první v roce 1965. Vulcany a Victory pak ještě delší bodu dosluhovaly jako tankovací letouny. Jediný Vulcan byl ale použit ve vojenském konfliktu. Byl to také první bombardér s delta křídly na světě a při jeho vývoji bylo vynalezeno spoustu nových konstrukcí, které se využívají dodnes. Z trojice V-bombers tak byl patrně nejvýznamnější.

Vznik

Výstavba britské nukleární bombardovací „odstrašující síly“ byla zahájena v roce 1946, kdy ministerstvo letectví vypsalo specifikace na projekt středního strategického bombardéru schopného dopravovat nukleární pumy. Specifikace známé pod označením B.34/46, požadovaly stroje s dvounásobnou rychlostí a dvojnásobným dostupem, než měl pístový Avro Lincoln, při delším doletu a větší kapacitě pum (velká pozornost byla také věnována schopnosti nést jadernou pumu Blue Danube - Modrý Dunaj). Právě Lincolny měly Vulcany nahradit, přičemž podle původních plánů měl nový bombardér dosahovat takových rychlostí, při kterých by jej nemohly obtěžovat nepřátelské stíhačky.
Prvního ledna 1947 byly požadavky rozeslány sedmi britským leteckým výrobcům. Z projektů, které tehdy došly na ministerstvo letectví, byly k realizaci vybrány návrhy firem A.V.Roe, Vickers a Handley Page. Firma A. V. Roe použila při koncepci svého typu Avro 698 širokého, téměř trojúhelníkového křídla, což byla konfigurace v létech svého vzniku velmi odvážná. Za jejím vznikem stál tehdy Roy Chadwick, který je považován za otce všech letadel s delta křídly. Jeho idea se ale nakonec zdála být správnou, takže 23. července 1947 byly objednány dva prototypy Avro 698. Ještě než mohly být práce na konstrukci zahájeny, postihlo celý program velké neštěstí – Roy Chadwick zemřel při havárii svého dopravního letadla Avro Tudor 2. Na jeho místo tak musel nastoupit S.D. Davies.

Vývoj

Aby se umožnilo předběžné ověření aerodynamických i pilotních charakteristik tak nezvyklého letadla, postavila firma v roce 1949 až 1953 čtyři experimentální jednomotorové proudové letouny bezocasé koncepce s trojúhelníkovými křídly, známé jako Avro 707. Poslední z nich, Avro 707C z roku 1953, byl dvoumístný, předcházející jednomístné. I přes několik pokusných letounů nebyla cesta k prvnímu prototypy Vulcanu jednoduchá. Bylo nutno vyřešit spoustu problémů a původní konstrukce letounu doznala mnoha změn. Zpočátku mělo mít Avro 698 podobu samokřídla s kabinou schovanou v křídle, potřeba co nejtenčího křídla ale nakonec vedla k vysunutí kabiny více dopředu, stejně jako motory umístěné vedle sebe místo nad sebou a pumové závěsy zapuštěné do křídla nahrazené trupovou pumovnicí.
Ministerstvo letectví definitivně podepsalo zakázku na vývoj a stavbu dvou prototypů v červnu 1948. První z nich (VX770), pojmenovaný mezitím Vulcan, odstartoval k prvnímu letu 30. srpna 1952. Pilotem byl Roy Falk. Poháněly jej ještě motory Rolls-Royce Avon R.A.3, protože Bristol Siddeley BE.10 Olympus ještě tou dobou nebyly k dispozici. O rok později byly pak motory Avon nahrazeny novými Armstrong Siddeley Sapphire A.S.Sa.6s, Olympusy tak byly instalovány až na druhý prototyp. Veřejnosti byl poprvé nový bombardér představen na letecké výstavě ve Farnborough v roce 1952. Přihlížejícím divákům i odborníkům bral nový bombardér doslova dech svým nezvyklým tvarem i svými výkony. Letové zkoušky pokračovaly až do počátku roku 1953, kdy se mělo plynule přejít na zkoušky letových vlastností. Motory BE.10 však stále nebyly k dispozici, takže musely být odloženy.
Druhý prototyp Avro Type 698 (VX777) vzlétl 3. září 1953 již s novými motory Olympus po 43,37 kN. Zanedlouho tak byl představen společně s prvním prototypem a čtyřmi Avro 707 (zkušební předchůdce Avro 698) na výstavě ve Farnborough. Druhý prototyp se téměř okamžitě zapojil do letových zkoušek, v červenci 1954 však havaroval a znovu vzlétl až v roce 1955. Při zkouškách bylo zjištěno, že ve větších výškách se křídlo „třepe“. Tato závada byla odstraněna snížením šípovitosti křídla uprostřed náběžné hrany.

Výroba

Sériová výroba Vulcanu byla zahájena v roce 1955 a první sériová letoun sjel z výrobní linky 5. října téhož roku. První série čítala celkem 25 letounů, stejně jako první série dalšího britského strategického bombardéru té doby – Handley Page Victor. Celkem tak byly v té době vyráběny tři typy bombardérů – Vickers Variant, Avro Vulcan a Handley Page Victor. První sériové letouny byly ještě vybaveny motory Bristol Siddeley Olympus 101 a měly rovné náběžné hrany, proto musely být později modifikovány do podoby s lomenou náběžnou hranou. A dostaly výkonnější motory Olympus 102. Celkem 20 letounů druhé série bylo již vybaveno výkonnějšími motory Olympus 104, které se pak zpětně montovaly i do předešlých Vulcanů.
Již v roce 1956 byly zahájeny práce na zdokonalené verzi B.Mk.2. Ta byla vybavena motory Bristol Olympus 201 s tahem až 75 kN, novou elektrickou soustavu, zesíleným podvozkem, pomocnou zdrojovou jednotkou Rover APU a větším ocasním kuželem s dalším vybavením. Nová verze byla schopna nést nukleární rakety Blue Steel a také mohla být vybavena dvojicí raket Skybolt montovaných na podvěsy pod křídly. Rozpětí bylo zvětšeno o 3,66 m a díky výkonnějším motorům mohla vzrůst vzletová hmotnost až na 88 452 kg. První sériový Vulcan B.Mk.2 poprvé vzlétl 31. srpna 1957 a zanedlouho byla zahájena výroba prvních 25 objednaných Vulcanů této verze. První tovární B. Mk 2 (XH533) vzlétl 19. srpna 1958 s motory Olympus Mk. 200. Od roku 1960 byly Vulcany vybavovány motory Olympus Mk. 201, o dva roky později pak byly na jednom stroji (XH557) zkoušeny i motory Olympus Mk. 301.
Později následovaly další série (24 a 40 strojů), takže RAF celkem převzala 89 strojů druhé verze. Výroba skončila ke konci roku 1964. Tou dobou již neexistovala společnost Avro, protože na základě reorganizace leteckého průmyslu v roce 1963 začala spadat pod koncern Hawker Siddeley. Celkem bylo postaveno 134 sériových letadel Vulcan plus dva prototypy.

Verze

B.Mk.1 první sériově vyráběná verze, vybavená motory Olympus 101/102/104.
B.Mk.1A byly označovány zmodernizované Vulcany, které mezi říjnem 1960 a březnem 1963 dostaly nové motory Olympus Mk.104 a soupravu elektronických obranných prostředků (ECM) v novém zvětšeném ocasním kuželu.
B.Mk.2 výrazně modernizovaná verze, bližší popis v kapitole výroba.
B. Mk.2A bylo označováno několik strojů, které byly upraveny pro nesení střel Blue Steel. Po ukončení jejího vývoje byly konvertovány zpět do verze B.Mk.2.
B.Mk.2BS bylo alternativní označení pro verzi B.Mk.2A.
B.Mk.2 (MKK) verze upravená k námořnímu průzkumu z verze B.Mk.2. Celkem bylo modifikováno 9 strojů.
K.Mk.2 byla verze určená jako létající tanker. Celkem v této verzi létalo šest Vulcanů.

Služba

První Vulcan byl předán britskému letectvu 20. července 1956, když jej dostala přeškolovací jednotka No.230 Operational Conversion Unit (OCU). V únoru následujícího roku zahájila tato jednotka výcvik pilotů a v červenci téhož roku vznikla první operační jednotka vybavená Vulcany, 83. squadrona. Celkem bylo Vulcany verze B.Mk.1 vyzbrojeno 6 squadron. Ještě stroji z první série byla vybavena další jednotka, 101. squadrona. Díky druhé výrobní série byly doplněny stavy těchto jednotek a navíc byla přezbrojena i 617. squadrona, proslulá nálety jejich Lancasterů za druhé světové války. Dodávky zdokonalené verze B.Mk.2 začaly 1.července 1960 k přeškolovací 230. OCU. Jednotky dosud vyzbrojené verzí B.Mk.1 rovněž dostaly nové „dvojky“, vznikla 27. squadrona a starších strojů dostaly squadrony č. 44. a 50. Na základě amerických zkušeností z války v Koreji bylo rozhodnuto změnit určení Vulcanů – z bombardérů pro klasické vodorovné bombardování na nosiče naváděných raket s dlouhým doletem. Zbraňové oddělení Avra vyvinulo střelu Blue Steel s doletem 165 km, která mohla nést i jaderné hlavice. Její relativně malý dolet se však nelíbil představitelům RAF, protože při letu blízko k cíli se zvyšovala pravděpodobnost sestřelení Vulcanu. Velká Británie se proto rozhodla zakoupit v USA balistické střely AGM-87 Skybolt s doletem až 1800 km. Tím zabila dvě mouchy jednou ranou – nahradily se s nimi střely Blue Steel i mezikontinentální rakety Blue Streak země-země. Avro Vulcan mohl nést až 4 tyto střely, ve skutečnosti ale nikdy nenesl ostré střely – v roce 1962 americký prezident zastavil vývoj střel Skybolt. Pro Brity to představovalo velký problém. Přes 30 strojů bylo určeno pouze k nošení raket Skybolt a i zbylé stroje 4 a 5 série pro to byly uzpůsobeny, přestože mohly nést i domácí Blue Steel. Do služby tak posledních 30 Vulcanů nastoupilo jako klasické bombardéry, bez možnosti nést střely Blue Steel, které byly nakonec zavedeny jako standardní protizemní střely vypouštěné z Vulcanů.
Změna způsobu nasazení: V roce 1964 došlo ke změně určení Vulcanů. Kvůli zesílení protivzdušné obrany Sovětského svazu již nebylo možné pronikat ve velkých. Proto Vulcany dostaly kamufláž, která měla ztížit vizuální vyhledávání bombardéru a jejich novým úkolem se stalo pronikání na nepřátelské území pozemním letem s následným vypuštěním střely Blue Steel. Později dostaly Vulcany B.Mk.2 do výbavy i radiolokátor pro kopírování terénu TFR a nové jaderné střely Polaris. Letouny verze B.Mk.1 byly totiž v letech 1966 až 1968 vyřazeny. Poté následovaly i stroje verze B.Mk.2 – v roce 1981 byla rozpuštěna jednotka 230.OCU, téhož roku 617. squadrona, v dalších letech pak i squadrony č. 35. a 9. Poté ale vypukla Falklandská válka a 44, 50 a 101. squadrona byla zachována.
Válka o Falklandy: Jediným bojovým nasazením Vulcanů se staly boje o Falklandy. Tedy ne boje v období studené války, ale místní vojenský konflikt vyvolaný Argentinci. Prvního května 1982 provedl jeden Vulcan B.2 nálet na letiště Stanley na Falklandách. Tato operace nazvaná „Black Buck“ byla do té doby nejdelší bombardovací operací. Letadla musela přelétnout vzdálenost více než 12 000 kilometrů. Důsledkem bylo nejen narušení infrastruktury a přistávacích drah. V následujících dnech proběhly další nálety, které donutily Argentince stáhnout své letectvo domovské základny. Jejich letadla proto nemohla kvůli nedostatku paliva dlouho operovat nad Falklandami a Britové získali jednoznačnou vzdušnou převahu. Mezitím byly Vulcany vyzbrojeny protiradarovými rakety AGM-45 Shrike, kterými byly ničeny argentinské radarové a protiletadlové stanice na Falklandách. Jediná nehoda se stala 2. června 1982, když se při tankování za letu ulomil nástavec stroje XM597, takže musel nouzově přistát na Brazilském letišti v Rio de Janeiru. Celá věc měla diplomatickou dohru.
Definitivní konec: Zanedlouho po skončení války na Falklandách však bylo rozhodnuto vyřadit Vulcany z výzbroje. Squadrony č.101 a 44. byly ke konci roku 1982 rozpuštěny. Pouze 50. squadrona byla zachována a šest jejích strojů bylo konvertováno na tankovací umístěním přídavných nádrží do pumovnice a instalací tankovacích „hadic“ na záď trupu. S tímto určením však Vulcany ve službě dlouho nevydržely a 31. března 1984 byla 50. squadrona zrušena. Nahradila ji 101. squadrona vybavená „novými“ VC-10 K.2. Posledním létajícím strojem byl B.2 XH 558, který měl být původně sešrotován, ale nakonec byl zachráněn a působil ve Vulcan Display Teamu po celé Velké Británii. Jeho poslední vystoupení se konalo 20. září 1992 při leteckém dni v Cranfieldu. 18. března 1993 byl odprodán soukromé firmě Jonathan Aitken. Poslední let se tak uskutečnil 23. března 1993, kdy byl Vulcan XH 558 přelétnut do Bruntingthorpe, kde jej převzal jeho nový vlastník David Walton. Jednomu z posledních Vulcanů se však blýská na lepší časy - David Walton plánuje jeho uvedení do provozu.
Vulcany patřily bezesporu mezi nejvýznamnější poválečné letouny, sloužící ve Velké Británii. V 50. a 60. letech byly doslova chloubou RAF a účastnily se mnoha leteckých dnů, kde dosahovaly zasloužených uznání. Ale ani na leteckých cvičeních se za ně jejich piloti nemuseli stydět. V některých ohledech překonávaly i modernější americké stroje. Vždyť také při cvičení v Kanadě mnohokrát pronikli přízemním letem do amerického vzdušného prostoru, aniž je americké protivzdušná obrana zaregistrovala! Ale jak běžel čas, tak se význam Vulcanů zmenšoval, až je nahradila Tornada. Přesto ale na ně nelze zapomenout, už jen pro jejich ladné tvary.

Technický popis

Avro Vulcan je čtyřmotorový proudový bombardovací letoun s delta křídly. Posádka je pětičlenná: kapitán, druhý pilot, navigátor, operátor radaru a vzdušný elektronický důstojník.
Křídla se skládala z centroplánu, obsahujícího motorovou skupinu, a vnějších částí. Byla samonosná, středoplošná s deltovitým půdorysem. Tloušťka profilu v místech napojení těchto vnějších částí křídel na střední díl byla 10%. Štíhlostní poměr byl u B.Mk.1 2,78 a u B.Mk.2 se zvětšil na 3,1. Základní šípovitost náběžné hrany činí 50°. Konstrukce je celokovová, dvounosníková; starší verze 1 měla dvoje hydraulicky ovládaná křidélka a dvoje výšková kormidla na odtokové hraně. Verze 2 se ovládá elevony (slouží jako křidélka, tak i výšková kormidla). Nad a pod centroplánem se vysunují čtyři páry brzdících štítů.
Trup celokovové konstrukce měl velmi objemnou příď krytou zespodu kopulí ze sendvičového skelného laminátu. Obsahovala anténu radaru H2S a další radiolokační a radionavigační prostředky. Pětičlenná posádka je soustředěna v přetlakové kabině. Design kabiny byl ovlivněn potřebou chránit posádku před účinky výbuchu jaderné pumy. Okénka byla záměrně velice malá, aby chránila posádka před radioaktivním spadem. Vpředu sedí vedle sebe dva piloti, za nimi operátor elektroniky, operátor radiolokátorů a navigátor. Vystřelovací sedadla Martin Baker Mk.3K nebo 3KS však měli pouze piloti, proto při několika haváriích zbylí členové osádky zahynuli. Měli totiž k dispozici pouze padáky a nafukovací čluny a v případě potřeby museli vyskočit otvorem na spodku letounu, což bylo při vysokých rychlostech a velkém přetížení nemožné. Martin Baker sice nabízel systém, který by zachránil celou posádku, ale kvůli nedostatku financí byl instalován pouze do jednoho pokusného stroje.
Za pilotní kabinou se nacházejí palivové nádrže č.1 a 2, pumovnice, akumulátory, kyslíkové lahve a další vybavení. Trup je zakončen kuželem, který obsahuje výstražný radar typu Red Garter, nebo Orange Putter a další elektronické obranné prostředky, které umožňují rušení nepřátelských radarů. V koncovém kuželu býval umístěn i brzdový padák.
Ocasní plochy zastupuje jen svislá šípová plocha přecházející do hřbetu trupu a ze směrového kormidla. Konstrukce je klasická, žebronosníkového uspořádání, náběžná hrana je uvnitř vyztužena vlnitým plechem.
Přistávací zařízení tvoří hydraulicky ovládaný třídobý podvozek. Hlavní kola jsou uspořádána do čtveřic, mají hydropružinové tlumiče a zasunují se hydraulicky dopředu. Přední noha má dvojitá kola, je částečně řiditelná (v rozsahu 47° na každou stranu). Pomocný ovládací systém je pneumatický. Brzdy na všech kolech jsou hydraulické s protiskluzovými jednotkami Maxaret.
Motorová skupina je složena ze čtyř motorů Bristol Siddeley Olympus, které jsou umístěny v křídlech. V návrhu bylo také umístění v gondolách pod křídly, ale nakonec od něj bylo kvůli vyššímu aerodynamickému odporu odstoupeno (dnes už ale víme, že rozdíl v odporu je pouze nepatrný). Palivo bylo umístěno v deseti nádržích v křídle, dvou v trupu a případně i v přídavných nádržích umístěných v pumovnici. U prvních zkušebních strojů byl použit motor Mk.101 o tahu 48,93 kN. Přidáním jednoho stupně před kompresor byla odvozena verze Mk.104 s tahem 60 kN. Tato verze se používala u strojů B.1, u „bé-dvojek“ pak byly použity motory verze Mk. 201 (75,62 kN) s pětistupňovým nízkotlakým kompresorem a sedmistupňovým vysokotlakým. Nejvýkonnější verzí byly motory Olympus Mk.301 s dalším stupněm před nízkotlakým kompresorem o tahu 88,92 kN.
Výzbroj byla u verze B.1 tvořena z klasických či jaderných pum (například typu Blue Danube či Yellow Sun) umístěných v pumovnici. Do té se vešlo například 21 pum po 454 kg. U verze Ve verzi B.2 se počítalo jako s hlavní zbraní se střelou Blue Steel. Jak už bylo uvedeno výše, její výroba byla zastavena po dodání necelých šedesáti střel ve prospěch amerických Skyboltů. Ty však Američané ani nezačali vyrábět, proto se hlavní zbraní stala britská nukleární puma WE177B. K obranné výstroji patřil výstražný radar zadní polosféry, různé radiolokační zaměřovače, přijímače nepřátelského signálu, rušiče a výletnice klamných cílů.

Takticko-technické údaje

Verze: B.1 B.2
Rozpětí: 30,18 m 33,83 m
Délka: 29,59 m 30,45 m
Výška: 7,95 m 8,28 m
Nosná plocha: 330,18 m2 368,27 m2
Prázdná váha: 39 917 kg 46 780 kg
Max. vzletová váha: 77 111 kg 90 800 kg
Maximální rychlost v 12 000 m: M = 0,95 (1006 km/h) M = 0,96 (1038 km/h)
Cestovní rychlost: M = 0,86 (914 km/h) M = 0,95 (1010 km/h)
Dostup: 16 765 m 19 800 m
Dolet: 4 830 km 7 650 km
Bojový dolet: 1 980 - 2 350 km 2 750 - 3 700 km
Bojový dolet s jedním
tankováním za letu:
-- 4 650 km

Související články

  • Nenalezeny žádné související články

Další literatura


Info o článku

Autor: Pavel Soukup
Datum: 13.4.2006
Vytisknout článek
Avro (Velká Británie)
Avro (Velká Británie)

Fotogalerie

Obr. 1 - Jeden z prvních návrhů Roye Chadwicka (Obrázek .jpg, 18kB)
  • Obr. 1 - Jeden z prvních návrhů Roye Chadwicka
Obr. 2 - První prototyp (VX770) Vulcanu (Obrázek .jpg, 34kB)
  • Obr. 2 - První prototyp (VX770) Vulcanu
Obr. 3 - Pokusné Avro 707 (WD280) (Obrázek .jpg, 26kB)
  • Obr. 3 - Pokusné Avro 707 (WD280)
Obr. 4 - Nádhera... (Vulcan XH558) (Obrázek .jpg, 49kB)
  • Obr. 4 - Nádhera... (Vulcan XH558)
Obr. 5 - XL426 přistává za použití padáku (Obrázek .jpg, 44kB)
  • Obr. 5 - XL426 přistává za použití padáku
Obr. 6 - Střela Blue Steel (Obrázek .jpg, 21kB)
  • Obr. 6 - Střela Blue Steel
Obr. 7 - Detail boku kabiny XM597 (Obrázek .jpg, 17kB)
  • Obr. 7 - Detail boku kabiny XM597

Letectvi.wz.cz: Pavel Soukup 2002-2007 [ISSN 1801-4070]

Navigace